30. 3. 2012

Co jsem se naučil v Krumlově

“Mami, zítra jedu do Krumlova.”
“Hmmm, a s kým?”
“No... Sám.”

Odpovědí bylo jen vykulení očí a v nich nechápavý výraz.


Zjistil jsem, že dokážu spoustu času strávit čekáním. Čekáním na něco, na někoho, na lepší počasí, menší únavu, víc času, ad. Další velkou část ztrácím i tím, že se vymlouvám. Na něco, na někoho, až bude lepší počasí, až budu míň unavený, až budu mít víc času. Jednoho dne jsem se rozhodl, že nebudu ztrácet čas ani jedním - buď můžu čekat na to, až nastane vhodný okamžik, nebo si ten okamžik sám vytvořím. Můžu čekat na to, až se mnou někdo pojede na výlet nebo na výlet prostě pojedu. A klidně sám.


Pravdou je, že jsem chtěl jet sám. V minulém článku jsem volal po tom, abychom trávili více času s opravdovými lidmi, ne s těmi internetovými. Ale čím víc času trávím s lidmi, tím víc času musím strávit i bez nich. O pravidelné nedělní procházky lesem se Sárou jsem přišel v rámci přípravy, moje tolik potřebné vypnutí na několik hodin je pryč. Najednou jsem se zastavil nad diářem a zjistil, že můj týden jednoduše nekončí - nezastavím se ani jeden den. Co teď?

Český Krumlov je opravdu hezké město. Je ještě hezčí, než se o něm povídá. Lví podíl na mém hodnocení má i počasí (slunečno, 18°, lehký větřík) a hlavně moje očekávání, že to prostě bude super. Český Krumlov vznikl ... blabbla, zajímá to někoho? Jediný letopočet, který si z toho dne pamatuju je 1560 - rok vzniku zdejšího pivovaru Eggenberg. Z toho vyplývá, že je to dost staré město. Co jsem se tedy na jihu republiky naučil?


Občas je fajn neplánovat
Nápad odjet do Krumlova se objevil na cestě do Brna, týden před tím. Hned jsem se díval, co v Krumlově je, jakou výstavu pořádá Egon Schiele, jak vysoké je vstupné, jestli stihnu komentovanou prohlídku pivovaru. Zbytečně dlouho jsem otálel s koupí lístku, až byl jednoho rána můj spoj vyprodaný. Sakra. (Přiznávám, že takhle slušně jsem to neokomentoval.) Co teď? Jet dřív? To bych musel vstávat v 5:30 ... Jet později? To tam dorazím ve 14 hodin. Hmm, tak asi pojedu až příští týden.

V pátek ráno jsem se s poslední nadějí podíval, jestli náhodou. A náhodou ano. Jedno jediné místo. Pro mě. Rychleji jsem lístek snad nikdy nekoupil. Jedu!

Nechat věcí být tak, jak jsou. Někdy
Český Krumlov není velké město, jeho centrum - Vnitřní město - je vlastně jen jedno náměstí a pár ulic s opravdu hezkými domy. Jsem člověk, který je rád připravený. Inu, vytisknul jsem si tři mapy, označil místa, kde se chci všude podívat, sepsal si ulice, které musím projít, spočítal si, kolik času mi to zhruba zabere. To vše vzalo za své, když jsem vystoupil z autobusu a ... Vykročil špatným směrem. Skupinky turistů z různých zemí šly jednoduše jinudy. Aha, říkám si, něco je špatně. Otočil jsem se, tři mapy vyhodil do koše a šel si po svém. Vystoupal jsem pár metrů do kopce po Objížďkové ulici a dál šel jen tak, za nosem.


Můžu se na sebe spolehnout
Spolehnout se na někoho, dát mu důvěru, věřit mu. Kolikrát jsme to už udělali, kolikrát jsme toho už litovali. Dokážete ale vložit důvěru do sebe? Jste si jistí, že se na sebe dokážete spolehnout?

Je totiž skvělé mít podporující rodinu a skvělé přátele, ale dokud neprojevím důvěru hlavně v sebe a ve svoje činy, tak nikdy dostatečně nedocením to, co pro mě udělají druzí. Krumlov mi ukázal to, že to zvládnu. Ano, nejde o žádnou velkou věc - jen jeden malý jednodenní výlet. Ale abych vystoupal na vrchol, tak musím začít prvním krokem.


Najít si čas pro odpočinek
Pamatuju si chvíle, kdy jsem seděl před televizí a sledoval, jak jsou lidi uspěchaní. Jak mají v těch všech seriálech a filmech pořád co dělat, pořád kam pospíchat, pořád mají důvod proč držet telefon v ruce, nemají čas, protože nestíhají. Není těžké dostat se do takového stavu, je těžší se z něho vymanit. Je těžké přesunout ten oběd, když jsme ho plánovali dva týdny, je těžké vysvětlovat, proč bych potřeboval přijet o půl hodiny později, je těžké jíst pomalu a sedět u oběda déle jak 15 minut.

Jednoho dne toho ale bude až moc. Několikrát už jsem doplatil na to, že jsem neposlouchal signály mého těla (únava, úzkost, stres) a jel pořád dál. Den na to jsem se probudil a moje tělo mě zastavilo samo - třeba chřipkou. Snažím se dávat pozor a když se necítím fajn, tak to prostě neudělám, ono se to nezblázní. Někdy ale nestačí proležet celý den v posteli a koukat na komedie, někdy nestačí procházka v lese, někdy není dost nic nedělat. Naopak.


Kde jinde totiž může člověk vypnout, než ve městě, ve kterém je poprvé a nezná ho a má (skoro) jistotu, že tu nikoho nepotká? Nasadit sluneční brýle, ztlumit telefon (i vibrace), nadechnout se a vyrazit. Vítr ve vlasech, šumění Vltavy v uších, chodníky polykající moje kroky. Perfektní příležitost, jak si utřídit myšlenky. Místo hledání času, kdy budeme pracovat, hledejme raději čas, kdy pracovat nebudeme.

Když se něco nepovede, není to konec světa
Egon Schiele Art Centrum zavřeno z důvodu přípravy instalace nové výstavy. Vnitřní prostory zámky jsou do 31. března uzavřeny. Prohlídka v pivovaru probíhá jen v 11 hodin. Spousta věcí nedopadla tak, jak jsem plánoval. Spousta věcí dopadla úplně jinak. Díky tomu, o co jsem přišel, jsem zase zažil něco nového.


Občas mám sklon truchlit za momenty, o které jsem přišel místo toho, abych si zkusil uvědomit, co mi to přineslo. Ve výsledku jsem totiž jen vděčný za to, že to nevyšlo, protože jsem zase o kus chytřejší, zkušenější, silnější. Mám o kousek víc pokory.

Lukáš