Na začátek jedno klišé: je zvláštní, že nám připadá, jak se náš život vůbec nemění, ale když se ohlédneme zpět, tak ty rozdíly vidíme. A já se ohlížím za neuvěřitelně bohatým, úspěšným, ale i velmi náročným rokem. Už to nejsou jen radosti, které bych rád sdílel. Život není jen jednostranný.
Otvírám diář na první straně, můžeme začít.
Vydržel jsem to a ani tentokrát si nedal žádná předsevzetí, byť k tomu spousta věcí vybízela. Začal jsem s přípravou hned 2. a hned mi to tak pěkně šlo. Objevil jsem techniku Pomodoro, napsal o ní článek a do teď mi pomáhá při studiu. Moje nadšení do plavání nezná mezí. Fakt, že mám skvělý život - i přes ta malá bolístka mě baví žít. Čistá radost z jednoduchého drbání. Další den otevřených dveří na FF UK. Další, na který jsem nešel. Objev skvělého místa se skvělými lidmi - kavárna Vesmírna. Nadšení, když jsem vrátil zapomenutý zámek a za odměnu jsem jeden dostal, zrovna když jsem ztratil svůj. Zase pomáhám neziskovkám. Zažil jsem svoji první kocovinu. A ne, nebyla příjemná. Byla štiplavá, měla nepříjemný hlas a bušila mi do hlavy. Rodiče mě nepřestávají podporovat ani po takové době. Ten hlasitý smích ve vlaku, když jsem si začal na rukách počítat kaňky od inkoustu. Občas není potřeba nic speciálního, aby člověk prožil fajn den. Jít a dýchat čerstvý vzduch. I přes fakt, že se nám nepovedlo vrátit se k sobě, tak jsem pořád neuvěřitelně vděčný. Založení tradice MacCinema, která mi vydržela jen dvě promítání. Vstřícnost na úřadech k hlupákovi, kterému vypadla z bundy peněženka. Ten zvláštní pocit, že možná trochu neexistujete - kdo o vás ví, když nemáte doklad o svojí osobě? Dostal jsem lišku. A objetí, když jsem ho nejvíc potřeboval. Hanebný pancharti až do dvou do rána. Life is simple. Pravda bolí, ale bolest osvobozuje. A svoboda je vlastně hrozně fajn, ne? Pravda totiž vůbec není nesnesitelná - nesnesitelnou ji dělá až naše neschopnost ji přijmout. Je to zvláštně krásný, když vám někdo řekne, že děláte svou práci dobře. Protože následovat znamení je jednoduší, než jít proti proudu. Radost z pocitu, že jsem konečně (čti: napopáté) dočetl tu knihu. Pro některý okamžiky je věčnost moc krátká doba. Zvláštní pocit déjà vu při kávě nad Národní třídou. Ten pocit, když se vám nechce odejít. Že jsem konečně neměl potřebu nic dokazovat a užil jsem si to. Objevují se další lidé, kteří oceňují mojí práci. Náhodně nalezená stravenka mi ulehčila výběr oběda (díky, mami). Na dva týdny jsem zapomněl na starosti, na dva týdny jsem nemyslel na nic a nikoho jiného. Na dva týdny jsem neznal hlad, únavu nebo strach. A i když to skončilo dřív, než bych čekal, tak to pořád stálo za to. Jak miluju práci s dětmi mi došlo až po prohlášení "no přece Angloni a Irlové". Přátelství je zlato, které přežije všechny vztahy, rozchody, maturity nebo vzdálenosti. Pečuj o něj. Po mojí půlhodinové přednášce o Rh-inkompatibilitě novorozenců a fagocytóze neutrofilním granulocytem se moje maminka usmála a řekla: "A nemohl by sis uklidit pokoj?" Když si připadáš prázdný, musíš otevřít svoje srdce, ať se jím může prohánět vítr. Zjištění, že bychom neměli zatracovat jakoukoliv práci se seniory - je v nich větší potenciál, než bychom si chtěli připustit. Dostal jsem slevu 2 Kč! Že mám tak skvělou rodinu a skvělé přátele. Prožívat dobro je skvělý. Sdílet ho je ještě lepší. Ale učit prožívat ho je snad to nejlepší. Že jsem měl jeden telefonát a dvě hodiny na to jsem byl na cestě do Brna. A jak mi to pomohlo. (díky, Miško). Přestal jsem odkládat neodkladné a udělal si další výlet - do Českého Krumlova - a strávil den jen sám se sebou. Napsat paměťový test na 80% je v mém věku celkem slušný výsledek. Setkání, které začne větou "Ty si zhubnul?" je jednoznačně odsouzeno k úspěchu. Prožívat dobro je skvělý. Sdílet ho je ještě lepší. Ale učit prožívat ho je snad to nejlepší. Že jsem konečně viděl Ólafura naživo. A že to bylo krásný. (díky, Eliško) Že jsem potkal Dagmar Havlovou. "Bože, vy se krásněte smějete. To je jako když přijde sluníčko!" a tak jsem poprvé potkal tu nejlepší koučku na světě. (nekončící díky, Blážo) Pochovala od samotné docentky, vedoucí katedry. Ten smích ve vlaku, který skončil zalehnutím ucha. Ten pocit, když dostanete něco, co jste nikdy nechtěli, ale nakonec zjistíte, že je to prostě boží. (díky, Xperia) Že si na moje narozeniny vzpomněla snad půlka světa. Konečně se naše cesty zkřížily - a byl to pokec na úrovni, viď Jaroši? Ta nejlepší spolupráce jako asistent sociální pracovnice (díky, Martino) Už vím, jak se cítí modelky - celý den v hledáčku fotoaparátu, ale hlavně jsme se konečně poznali (díky, Jakube) Co když se neměním, co když se nevyvíjím, co když jsem předvídatelný? Co když jsem odsouzen dělat ty samé chyby pořád dokola? Další nekončící díky patří Instagramu, díky kterému jsem poznal neuvěřitelné lidi. Začal jsem vnímat hodnotu ticha a klidu, částečně i proto, že jsem přestal slyšet na jedno ucho. O týden později na druhé. A hlavně svoji housenkovou sestřičku (díky díky díky, Lado!) Týden v Londýně: bylo chladno, deštivo, bydleli jsme úplně na kraji města, měl jsem s sebou svoje nejmíň pohodlný boty, viděl jsem tebe úplně všude, ale i tak... Prostě Londýn. (díky, Ilono a Jardo, vážně) Začal jsem se víc dívat kolem sebe a zjistil, že je to všude stejně krásný. Jen mimo svoje bydliště si toho všímáme víc. Tak jsem začal fotit domy. A kachny. A květiny, psy, stromy, nebe, západy slunce a všechno možný. Viděl jsem Woodkida naživo! A poznal jsem pana Music Towna. Pozdrav od knihovníků i mimo areál Klementina. A taky jsem se rozhodl štěstí nehledat, ale konečně ho začít vidět. Je totiž všude kolem. (díky Martine) Vím, že ve svém životě mohu konat zázraky. Jen začít věřit. Překonal jsem svůj strach a úplně sám si šel nechat propíchnout oba ušní bubínky. "Jestli umřu, tak tě zabiju." Mám fajn kamarády. A dostal pochvalu od doktora. A zvládnul to. Že začínám dostávat neuvěřitelnou zpětnou vazbu na moji práci. Jednoho červnové odpoledne jsem si skočil na Jana Palacha, pozoroval Pražský hrad a slunce a déšť a potom dostal z testů 37 bodů. Skvělý bulharsko-anglicko-česko-pražský týden (thank you, Dobs). Jednoho červnové ráno jsem si na sebe vzal oblek a pár hodin na to jsem byl přijat ke studiu psychologie na FF UK. Počkat - JÁ BYL PŘIJAT! Moje radost neznala mezí. Jestli někdy, tak tehdy jsem byl středem vesmíru. A celý vesmír mi přišel gratulovat. A taky to znamenalo, že si konečně můžu oholit hlavu. Nesmírná úleva. To parádní odpoledne, kdy jsme jedli muffiny, cupcaky a fotili se vzájemně na nábřeží. Že jsem se rozhodl všechno v Praze nechat a odjet na dva týdny do Itálie. A že i přes fakt, že mě tam dohnaly všechny problémy, které jsem do té doby nevyřešil, tak to byla moje nejlepší dovolená, jakou jsem zatím zažil. (děkuju, mami a tati, děkuju) Všichni hledáme víc, než můžeme mít. A odtud pramení náš smutek. Taky jsem tam nafotil svůj první analog. A povedl se! A jsou z toho krásný fotky. A parádní samospoušť. Vyjednal jsem si slevu na tašku od Calvina. A že jsem pozval svoji maminku na kafe do Lamborghini. A zaplatil svůj nejdražší dort v životě. Poznal jsem Emanuelovu restauraci. Jen tam nebyl osobně. Je to tak - v moment, kdy se věc stala užitečnou, naučila nás něco nové a potřebné, stává se nepotřebnou. Že jsem měl to nejlepší rande pod sluncem. A že jsem na něm byl sám. Že jsem se možná trochu zbláznil a v jeden ujel na kole 50 km a dalších 10km uběhl. Neměl bys v sobě popírat to, co je ti vlastní jen proto, že to tak líp vypadá. Že jeden malý tweet znamenal spolupráci s Mítvšehotovo.cz (díky, Lukáši) Jednou jsem si takhle šel zaběhat a vrátil se až po hodině a půl a patnácti kilometrech na kontě. Dostávám úžasnou zpětnou vazbu na skupinové terapii - ty momenty, kdy se vzpomenu, jak bláznivě miluju svůj život. Že jsem šel sám do kina. S dalšími dvaceti dětmi. Je smutné, že mi nejvíc pomohli lidé, kteří se to nikdy nedozví. Ptáci zpívají, město šumí. V dálce projel vlak. Nedýchám. První sraz s budoucími spolužáky - strach se ukázal jako nepatřičný. Ten den, kdy jsem si koupil naráz 13 knih. Výlet za koňmi do Xaverova. Na kole. Moje malé velké poprvé - šlapadla na Vltavě. Třeba to, co právě prožíváme, není vůbec málo. Veřejná lekce jógy na Kampě (díky, Andrejko) Další singleness výlet - na Divokou Šárku. Bolestivé vzpomínky všude. Dočetl jsem Alchymistu v zahradách letohrádku Belveder. Neexistuje žádná věc jako náhoda. Změny přicházejí pomalu, jakoby samozřejmě.. Nebudí údiv. Na dva dny jsem šéfoval Music Townu. A bylo to parádní! Uběhl jsem Nike Run Prague 2012 - v dešti a s krvavou patou. Dostal jsem pozvání jet do Bratislavy. V deset hodin večer. A já fakt jel. A i přes všechno smutný, co bylo kolem, tak to bylo krásné odpoledne (ďakujem, Soňa). Natáčel jsem reklamu obličejové gymnastiky. Podával míče, bavil se a žertoval s Emou Tekely. A pil nealkoholický šampus s Caesarem. (díky, Davide) Každý dobrý den začíná pořádným ranním zatrsáním. Vědecky prokázáno. Každý den se učíme něco nového. Často třeba jen to, že co jsme se naučili včera, nebyla pravda. Úspěšně jsem se zapsal ke studiu na FF UK. Začneš o věcech přemýšlet jinak, když se zbavíš strachu, že o ně přijdeš. Poslední den výstavy jsem viděl skvělého Typlta a Špaňhela. Co vyzařuješ, to přitahuješ. Odjezd na Albeř - obavy byly nepatřičné. Poznal jsem desítky skvělých lidí, desítky úžasných příběhů. Kdy dostaneš příležitost dostat se k magnetické rezonanci a dokonce tím někomu prospět? A kdy si necháš dobrovolně napatlat na hlavu asi kilo gelu, aby ti mohla celá hlava probíjet? Stal jsem se součástí výzkumu obsedantně-kompulzivní poruchy. Kdy naposledy jste udělali něco jinak? Nechali se vést pocitem a prostě si udelali den bez pochyb a stresu? Jeden skromný e-mail a začala spolupráce s Psychologie.cz. Levné zmrzliny, pálivé nudle, poškrábané ruce - návštěva u Terezy. Vstávat po pěti hodinách spánku: 100 dní života. Čekat na vlak ve 3 stupních: 190Kč za teplejší ponožky. Pozorovat při snídani východ slunce: k nezaplacení. Moje texty získávají (pro mě) neuvěřitelně kladné reakce. Ten pocit, když si hmatatelně jdu za svým snem. Radost, když jsem v jeden den byl na titulce jako tip od čtenářů a tip od redakce. Víkend s DesignBlokem. Nápad zorganizovat vlastní workshop. Ztrácím se ve snu, kapky dopadají na okno. Jemně ťukají na sklo a pomalu vrací mě zpátky. Probouzím se. Je sobota. Třináct hodin ve škole a pořád je to málo. V duchu tančím. Myslel jsem si, že to bude stačit, ale nestačilo. Vděčnost za moje spolužáky - jste boží. Moje skromné oslavy dvou let, co jsem single. Koncert Ólafura podruhé. Husí kůže všude. Přijetí do kurzu seberozvoje od doktorky Junkové. Prostě skvělá škola. Posunul jsem měřítko pro nejlepší knihovnice světa - potom, co jsem poznal Knihovnu psychologie v Celetné. Nejlepší prohlídka Hradce Králové pod sluncem. Kulturní a lehce ovíněný večer v Rudolfinu (díky, Báro) Miluju to tu (#cuni). Naplno se rozvinuly moje spánkové poruchy. První zkouška za mnou - a za jedna. Neuvěřitelné zklamání nad mou nejoblíbenější kavárnou v Praze, velká škoda. Ten nejlepší experiment pod sluncem (že jo, Adél a Zuzko?) Focení racků při západu slunce. Bez chyb by se můj život neposouval dál. Další zpětná vazba, nechápu kde to ty lidi berou. Můj a jen můj workshop koučování - neuvěřitelné děkuji všem účastníkům, přednášejícím, fakultě, viceprezidentce a vůbec všem. Některé myšlenky využiješ až tehdy, když znáš jiné. Trochu jako puzzle. Akce "dobré ploty dělají dobré sousedy" dopadla na výbornou. A konečně klid a odpočinek. A Vánoce: čím jsem starší, tím víc si uvědomuju hodnotu toho, že se u stolu pořád scházíme všichni. Že jsem poslechl tužby svého vnitřního dítěte a koupil si Lego. A pak ještě jedno. A další dostal od rodičů.
Teď sedím u počítače, je poslední den tohoto roku. Přemítám, co všechno se mi událo, stalo, co mě rozesmálo, co mi ublížilo. Na spoustu věcí jsem zapomněl a ani to tolik nevadí. A byl to krásný rok. Spoustu věcí jsem získal, velkou spoustu ztratil. Poznal desítky úžasných lidí, stovky příběhů. Minuty, kdy jsem nedýchal. Hodiny, které uběhly jako lusknutí prstů. Dny, kdy se nehýbalo vůbec nic. Rok, kdy jsem víc než kdy jindy zjistil, co všechno dokážu, co všechno ustojím, jak moc se dokážu vyvíjet. A zjištění, že jsem na správné cestě.
A vlastně na konec zbývá říct jen jediné:
děkuji.
Děkuji všem za účast na mém roce 2012.
děkuji.
Děkuji všem za účast na mém roce 2012.
Doufám, že můj, tvůj, náš i váš rok 2013 bude ještě o fous lepší.
Lukáš
Lukáš
