5. 10. 2013

Začít znovu


Náhle, znenadání jsme v tom sami. Ze dne na den je prázdno. Malé zvyklosti, běžné vtípky a drobná škádlení, pošťuchování a zlobení se, ale i jemné pohlazení nebo vlídné slovo. To všechno je pryč. Osoba, která dosud zaplňovala tolik místa ve vašem životě, je najednou pryč. A zbyla po ní propast, kterou nelze tak snadno zaplnit.

Vyrovnávání se s rozchodem je podobně složité jako vyrovnávání se se smrtí druhého člověka. Dokonce i v momentu, kdy jste vy sami iniciovali konec vašeho vztahu a věřili jste, že šlo o nejlepší možnou volbu, může být přijetí takového stavu ve vašem životě obtížné.

Elizabeth Kübler-Rossová vyvinula model vyrovnávání se se smrtí, poprvé publikovaný v knize O smrti a umírání v roce 1969. Původně byl určený personálu nemocnic a blízkým osobám umírajících, později platnost těchto fází rozšířila i na obecné ztráty (zaměstnání, svobody, vztahu); někdy se model dá použít i v rámci odvykací léčby.

Pokud víme, v jaké fázi se právě nacházíme, může nám to pomoci snáze se vyrovnat s aktuální situací. Pojďme si představit všech pět fází smutku. 
  1. Popírání (denial): i když naše hlava ví, že vztah je už u konce, naše srdce tomu nechce uvěřit. Většinu dne strávíme představami, jak by to přece jen "mohlo" fungovat. V dnešní technické době do toho spadá i profesionální sledování a stíhání každého kroku, velmi snadno lze sklouznout do nočního posílání tklivých zpráv.
  2. Hněv (anger). V této fázi má hlavní slovo vztek, agrese a hněv. Není úplně důležité, na koho je směřován – zlobíme se na expartnera (jak to mohl/a udělat?), na sebe (proč jsem to jen dopustil/a), na svoje okolí, které nám dává buď málo péče, nebo až moc, občas se do toho připlete i celý vesmír a jeho plán (proč se mi tohle všechno děje?). V této fázi je pro nás podstatné hledat na "ex" to špatné a hlásat do světa, proč to nefungovalo a jak jsme rádi, že jsme se té zátěže konečně zbavili.
  3. Smlouvání (bargain): po výrazné expresivní fázi se jedinec vrací do zapření celé situace, smlouváním se snažíme obrátit celou situaci a najít jakoukoliv možnou cestu, jak se do vztahu vrátit – může to být změna zaměstnání, bydliště nebo rovnou naší osobnosti.
  4. Deprese (depression): deprese, stejně jako hněv výše, se může projevovat různými způsoby: pocity únavy, nedostatkem energie, slzami na krajíčku, problémy se spánkem nebo naopak dlouhým vyspáváním. Může se také objevovat nadužívání alkoholu, drog, ale i přejídání jako náhražka "lásky". V této fázi se nejvíc rozmáhá jev beznaděje, pocitu, že všechno, co jste v tuto chvíli udělali, nemá smysl, a to, co uděláte, nic nezmění. Beznaděj bere člověku mnoho sil a energie, protože s námi svádí každý den zápas o vlastní důvod bytí.
  5. Smíření (accceptance): konečně v této fázi jsme ochotni připustit, že je konec, a uzavřít se sebou mír. Tato fáze nepřichází náhle, vybírá si svůj čas. Smíření taky neznamená, že se vám vrátí růžové brýle – jde o přijetí současného stavu a probouzení ochoty pomalu se posouvat dál. Někdy se předchozí čtyři fáze mohou vzájemně promíchat, někdy se budou některé opakovat, důležité ale je nevzdávat se, byť to někdy vypadá, že se smíření nikdy nedostaví.
Tento model není ideální, neříká, kdy se jednotlivé fáze dostaví, a vlastně nám ani mnoho nepoví o tom, jak se dostat dál. Říká se, že sama autorka nesla své umírání velmi těžce a poslední chvíle strávila ve vzteku a nepochopení. Její model nám ale může nabídnout vzácný nadhled, že to, čím si zrovna procházíme, není nic ojedinělého, že jsme v tom všichni už jednou byli a musíme si tím projít.

Stejně jako Kübler-Rossová apelovala na rodinné příslušníky umírajících, dávám i já apel na okolí osoby po rozchodu. Jsou to totiž právě ti nejbližší, kteří nám dokážou pomoct svoji podporou a nadhledem, svým posouváním a přijímaním našeho stavu. Na druhou stranu, právě proto, že v tom nikdy nejsme sami, máme zodpovědnost za to, jak se s danou situací srovnáme. Dlužíme našemu okolí to staré já, to krásné a živé já, které se netrápí a které se směje. Nepracujeme na tom jen pro sebe sama.

Smyslem tohoto textu není přinést návod, jak se s rozchodem vyrovnat do sedmi dnů. Ani přinést "deset zaručených rad, jak se vykašlat na vašeho ex". Vlastně spíš naopak – připusťte si, že vaše situace je náročná, a připusťte si, že na ni máte nárok. Stejně jako máte nárok na všechen čas, který se vám zdá potřebný. Nikdo nemůže lépe posoudit, kdy je vhodný čas na další krok, než vy sami. Ale vězte, že ať se vám to zdá sebevíc nepřekonatelné, tím lepší pocit budete mít, až to všechno zvládnete.

Zkuste si hojení ran po rozchodu představit jako výšlap na nějakou pořádnou horu. Ze začátku možná ani nevidíme, kde je její vrchol a kolik času a námahy nám cesta nahoru vlastně zabere. První dny a týdny výšlapu jsou opravdu náročné, to, co se zdálo jako chvilková záležitost, se najednou táhne už druhý měsíc.

Někdy je důležité se umět v daném úseku zastavit a rozhlédnout se kolem sebe – vnímat, co všechno už máte za sebou, a těšit se z toho, jak krásný život vlastně je, i když nám do cesty staví takové překážky. Časem si možná uvědomíte, že se už nesoustředíte na cíl, ale užíváte si cestu nahoru. A v ten moment, zčistajasna, se vám to zjeví. Jste nahoře, dýcháte z plných plic, užíváte si ten krásný výhled, štiplavý vzduch na vašich tvářích a hlavně, hlavně tu svobodu.

Ostatně vím, o čem píšu, když popisuju svoje po-rozchodové bloudění jako náročný výlet na horu. Zpětně dokážu pojmenovat všechny fáze, dokázal bych i určit, kdy se opakovaly a proč jsem se do nich zase vrátil. V těchto dnech uplyne významné tříleté "výročí" té nemalé ztráty. A nebudu přehánět, když to v tuto chvíli s úsměvem na rtech nazvu peklem.

První rok jsem strávil v zoufalém sebe-zapření a nebyl jsem schopný nadhledu. Až po několika pokusech se k sobě vrátit mi došlo, že už to není možné, že tenhle rozbitý hrneček už prostě neslepíme. Snažil jsem se dostat dál, snažil jsem poznávat nové a nové lidi. Občas to na kratší dobu vyšlo, ale nebyl jsem ochotný připustit sám pro sebe jednu důležitou věc – být znovu šťastný. A když jsem před necelým rokem začal docházet na terapii, začala tahle nepoložená otázka v mojí hlavě rezonovat víc a víc.
Poslední půlrok si užívám onen výhled a štiplavý vzduch. Občas se zpětně podívám na cestičku, kterou jsem sám vyšlapal, a naplní mě obrovský pocit vděčnosti, protože lepší školou jsem zatím neprošel. Určitě nastanou i momenty, kdy si vzpomenu na to, co bylo dřív, to je úplně normální, ale uvědomil jsem si, jak strašně si vážím toho, že jsme se vůbec potkali, že si vážím toho, co máme za sebou a co jsme dokázali, a že právě proto tebe a sebe propouštím dál. Buďme šťastní.

P.S.: Nakonec mi moje "budoucí psycho-ego" nedá a neodpustím si jednu radu na závěr: ať se nacházíte v jakémkoliv stavu a cítíte, že si nevíte rady, prosím, vyhledejte odbornou pomoc. Někdy je průvodce na naší cestě to nejvzácnější, co můžeme mít. Ostatně ani Edmund Hillary to nezvládl sám.


LITERATURA:
Kübler-Ross, E. (1993). O smrti a umírání. (Vyd. 1, 251 s.) Turnov: Arica.
http://www.newyorker.com/arts/critics/atlarge/2010/02/01/100201crat_atlarge_orourke?currentPage=all


6. 8. 2013

Proč číst

Ten věčný, místy až sisyfovský zápas o to, kdo z nás dvou zvítězí – na jedné straně já, unavený, víčka ztěžklá únavou, na druhé straně bojovník plný sil a elánu. Kolikrát jsem už řekl sám sobě, abych to vzdal a boj odložil na druhý den, ale moje zvědavost, můj chtíč mě vždycky ovládnou. Abych dočetl odstavec, abych dočetl stránku, abych dočetl kapitolu.
Jako dítě jsem dokázal strávit enormní množství času nad knihami. Ne vždycky se mi hodily ke studiu ve škole, ale každá jedna mi přinesla něco ze svého malého universa. Mohl jsem s nimi cestovat do vzdálených vesmírů, putovat s elfy a obry, objevovat skrytá místa nebo jen získávat podněty k zamyšlení. Dnes ke knihám uléhám už jen sporadicky. Staly se mými průvodci na cestě k lepšímu vzdělání a ke sdílení moudrosti, ale málokdy podněcují moji vlastní fantazii při stavění mrakodrapů od základů, jen zřídka mi umožní přemýšlet nad tváří mého hrdiny. Málokdy teď zažívám ten zvláštní a smutný pocit, když se na konci knihy musím loučit se svými hrdiny, protože víc stránek tam už prostě není.
Příznivý význam čtení si uvědomuje asi každý rodič, ale konečně máme i výsledky výzkumného bádání. Psychologové Raymond Mar z York University v Kanadě a Keith Oatley University of Toronto přinesli výsledky studií z let 2006 a 2009. Zjistili, že lidé, kteří často čtou fiktivní příběhy, se zdají být lepšími v chápání druhých lidí, v empatii k nim a lépe se dokážou vžít do jejich pohledu na svět.
Další studie z roku 2010 přesunula střed zájmu na období dětství a prokázala, že čím víc příběhů děti přečetly, tím pronikavější byla jejich schopnost přisuzovat druhým lidem nějaký mentální stav. Dětem se tedy díky čtení zlepšily mentální modely záměrů jiných lidí. Nedávný výzkum odhalil, že "hluboké čtení" (deep reading) – pomalé, pohlcující, bohaté na smyslové detaily a komplexní v emocích – je výrazně odlišný zážitek od pouhého dekódování slov, které nastává při běžném čtení například na internetu. Studie se zabývaly tím, jaký vliv má na čtenáře literatura bohatá na krásný jazyk, literatura, která rozvíjí naši fantazii, literatura, která nás dojímá a podněcuje naše emoce, protože brnká na naše zkušenosti a prožitky. Co se tedy s námi při takovém čtení děje?
  • Při hlubokém čtení a ponoření se do příběhu náš mozek zpracovává na detaily bohatý jazyk plný narážek, odkazů a metafor.
  • Tvoří se přitom mentální reprezentace, které zpracovávají stejné oblasti v mozku jako v případě, že se jedná o scény z reálného života.
  • Dalším nástrojem literatury, jak cvičit mozek, jsou emocionální stavy a morální dilemata.


Victor Nell ve své knize Ztraceni v knihách přirovnává hluboké čtení, které je ochráněno od rozptylování (třeba reklamou nebo odkazy v textu) a naladěno na jemné nuance jazyka, ke stavu podobnému hypnotickému transu. Nell zjistil, že čtenáři, kteří si knihu užívají, paradoxně ve svém čtení zpomalí. Kombinace rychlého dekódování slov a pomalého pokroku, beze spěchu, dává čtenářům čas nejen obohatit svůj svět novými "zážitky", ale zároveň jim dává možnost reflexe čteného s vlastními vzpomínkami či názory. Dává jim tak prostor, kde se vytváří vztah s postavami knihy, s příběhy, které vypráví, ale i s osobou autora, který nám předává svoje názory.

Pokud jste se přistihli, že vás čtení z monitoru, displeje vašeho mobilu a/nebo tabletu tolik nebaví, není se čemu divit. Čtení z těchto přístrojů prochází jinými strukturami, než když čteme text na papíru. Byť činnost nazýváme stejným názvem, hluboké čtení a čtení řízené, informační na webu, jsou odlišné – jak ve zkušenostech, které produkují, tak v kapacitách, které vytvářejí. Další a další studie potvrzují, že on-line čtení může být méně poutavé, pohlcující a méně uspokojivé.
Národní nadace pro gramotnost ve Velké Británii vydala výsledky velké studie, které se zúčastnilo přes 34 tisíc dětí (od 8 do 16 let). Studie uvádí, že 39 % dětí a dospívajících alespoň jednou denně použije elektronické zařízení pro čtení, ale pouze 28 % čte informace z papíru. U jedinců, kteří čtou elektronicky, se vyskytuje třikrát menší pravděpodobnost, že jim bude čtení příjemné, a více než třetina z nich neměla oblíbenou žádnou knihu.
Abychom pochopili, proč se zajímat o to, jak lidé čtou (spíš než o to, zda vůbec čtou), je dobré vědět něco o vývoji schopnosti číst. Jak říká Maryanne Vlk, ředitelka Centra pro čtení a zkoumání jazyka při Tufts University, lidé se se schopností číst nerodí. Na rozdíl od schopnosti porozumět mluvenému jazyku a reprodukovat ho, která se za normálních okolností vyvíjí zcela podle našeho genetického "programu", naučit se číst je individuální a těžce odpracovaná dovednost.
Pro čtení tak používáme struktury mozku, které by se jinak vyvinuly pro jiné účely a – stejně jako u každé jiné struktury – jejichž schopnosti se zlepšují s tím, jak často a jak kvalitně je používáme. Čtení, které je ryze pragmatické a účelové, tak sice zapojuje stejné struktury, ale využívá je jiným způsobem. Jiná kvalita se poté projeví i v budoucnosti.
A vlastně ani tak nejde o to, jestli čteme na mobilu nebo čtečce (protože i v takových případech můžeme zažívat výše popsané), ale jakým způsobem k textu přistupujeme, jakou náladou se obklopíme a co uděláme proto, abychom se nenechali rušit (okolím nebo třeba odkazy v textu). Pro mě osobně je to celkem jasná zpráva: vedle odborného textu je třeba najít si čas na to, abych zpomalil a pomalu i četl. Stejně tak jako jsem to dělal dřív – procestovat vzdálené vesmíry nebo se naopak vrátit zpět do historie. Prožívat nemyslitelné, navrhovat neviděné a žít nepoznané. Nedělám to totiž jen pro sebe, ale v důsledku i pro lidi ve svém okolí.
LITERATURA:

Mar, R. A., Oatley, K., Hirsh, J., dela Paz, J., & Peterson, J. B. (2006). Bookworms versus nerds: Exposure to fiction versus non-fiction, divergent associations with social ability, and the simulation of fictional social worlds. Journal Of Research In Personality, 40(5), 694-712. doi:10.1016/j.jrp.2005.08.002

12. 4. 2013

Jak mít dobré vztahy

Lidé se mě často ptají, čím bych chtěl být, až budu opravdu velký. Dlouze se zamyslím, ale odpověď je už dlouho stejná: až budu velký, tak chci být ... spokojený. Až poslední dobou zjišťuji, jak velký oříšek jsem si před sebe postavil. Spokojenost má velmi širokou škálu faktorů, které ji ovlivňují. Navíc je velmi proměnlivá v rámci vývoje jedince. Toužíme po lepším zaměstnání a když ho dosáhneme, tak už už chceme víc.

Představte si sami sebe za 20 let - jaká je vaše představa ideálního já? Jak chcete, aby si vás lidi pamatovali?

Takže - jak mít dobré vztahy?

K tomu se ovšem dostaneme oklikou - pokusím se vám teď představit moji ideu toho, jak navazovat ty správné vztahy. Na prvním místě totiž není nikdo menší, než vy sami. Pokud chcete navazovat opravdu dobré vztahy, tak nesmíte opomenout nikoho menšího, než vás. Nastavte sami sobě zrcadlo a zkuste si zodpovědět: “Chtěl bych mít tuto osobu za kamaráda? Jak často bych ho tahal na kafe? Chtěl bych s ním někdy spolupracovat? Vyhýbám se mu?” Je to tvrdé, ale ta největší práce je na nás. Cesta k ideálnímu sebepojetí, ideálnímu vztahu s Já není snadná.

Podívejte se do toho zrcadla znovu a řekněte si, co k sobě opravdu cítíte. Je to vztah jako s vaším nejlepším kamarádem? Pokud je tento vztah ideální, tak vám gratuluji. Máte napůl vyhráno. Že není? Nedivím se. Máme tendenci nás samotné zanedbávat, posouvat na druhou třetí kolej. Co tam překáží vám? - moc práce? náročškola? báječný partner? projekty, do kterých jste se zapojili? Nejlíp všechno naráz? Můžete namítnout, že je v pořádku, když nám záleží na našem okolí. Ano, je. Ale komu záleží na vás? Můžete se na pomoc někoho z okolí stoprocentně spolehnout? Jak bych mohl chtít dobré vztahy, když ten nejdůležitější je pro mě pořád podřadný?

Otevřel jsem téma, které je samo o sobě dost těžké. Já sám se tomu teprve učím. A občas udělám chybu, občas se mi něco povede. Ale snažím se. Proto moc dobře vím, že to jde a že půjde den ode dne líp. Malá exkurze z anatomie: zamračení zaměstná více než 40 mimických svalů. Úsměv je levnější - zhruba jen 17 svalů.

Co je jednoduší? Co má lepší výsledek?

Druhou část tvoří naše vztahy s okolím. Rád bych vám představil psychologický fenomén, tzv. Rosenthalův efekt. Poprvé ho popsal právě Robert Rosenthal po výzkumu, jak mohou přesvědčení a představy experimentátora ovlivnit chování respondentů. Nejdříve provedl výzkum na krysách, které učili procházet bludištěm a když se jeho hypotéza potvrdila, provedl podobný výzkum i na dětech. V roce 1968 si vybral jednu třídu na základní škole v Americe. Nejdříve na dětech provedli inteligenční test a poté učitelům dali seznam žáků, kteří z něj vyšli jako velmi nadaní. Za rok se badatelé na školu vrátili a zjistili, že právě tyto děti si výrazně zlepšily svůj prospěch a patří tak mezi nejlepší žáky. V čem je háček? Rosenthal vybral “nadané” děti na základě náhody, výsledky z testů neměli tak vliv na výsledný prospěch. Co hrálo tedy roli? Očekávání učitelů o nadprůměrných výsledcích.

Někdy se můžete setkat i s označením Pygmalion efekt, podle slavné komedie G.B. Shawa, ve které očekávání Henryho Higginse opravdu dokázalo změnit Lízu Doolittlovou na vznešenou dámu.

Rosenthal popisuje tento fenomén jako sebenaplňující proroctví, neboli prostým předpovězením toho, že se něco stane, způsobíme, že výsledky budou odpovídat našemu očekávání. To, čemu věříme, náš mozek zařídí.

Rád bych ještě zmínil jeden fenomén, kterým se dnes psychologové zabývají a který v sobě rovněž zahrnuje sílu vůle. Jde o placebo efekt. Dnes již víme, že modrá tabletka je lepší na spaní než červená. Žlutá je nejlepší pro antidepresiva, zelené tablety uklidňují a bílé zklidní trávicí obtíže. Podávejte čtyřikrát denně a výsledek je zaručen. Co se tedy v našem mozku děje? V 90. letech neurovědec Fabrizzio Benedetti zjistil, že mozek očekává změnu ve chvíli, kdy pacient dostává léky. V ten moment začne mozek produkovat množství látek tišící bolest. Jen na základě tablety cukru. Jako placebo ale může fungovat i prostředí nemocnice nebo osoba lékaře. Jde o určitou formu auto-sugesce. To, čemu věříme, náš mozek zařídí.

Co má Rosenthalův efekt společného s kousky cukru? V obou případech hraje hlavní roli náš mozek a principy na kterých funguje. V obou případech stačí věřit tomu, co děláme a vidět v tom smysl.

Věřte v to nejlepší a váš mozek bude mít tendenci to splnit.

Abych se dostal k tomu, proč tu dnes jsme - jak využít poznatky psychologie k tomu, abychom měli o kousek lepší knihovny? Jak souvisí zrcadlo, Rosenthal, obarvený cukr a knihovny? Zkuste pracovat na atmosféře kolem sebe a vytvořit takové prostředí, ve kterém byste se vy sami cítili dobře. Vytvořte - alespoň ve své hlavě - prostor, kam byste se chtěli vrátit, kde by vám bylo příjemně. A pokud v žádné knihovně zrovna teď nepracujete, nevadí - zkuste se zastavit ve svojí oblíbené knihovně a pomoct jim v jejich úsilí. Zkuste se chovat tak, jak byste si to jako zaměstnanec představoval od ostatních.

Není to jednoduché. Jak řekl můj oblíbený myslitel Samtyang: Snadná řešení jsou pro člověka pohodlná, ale skutečného naplnění dosáhneme pouze tehdy, jsme-li na sebe nároční. 

Text přednášky, které proběhla v rámci Knihovnického Barcampu 10. dubna 2013.

15. 3. 2013

Iluze bytí


Byl to obzvlášť pěkný den. Sluníčko svítilo, vanul příjemně svěží vítr a já měl po dlouhé době upřímný úsměv na rtech. Kráčel jsem ulicemi Prahy a užíval si začátek jara. Těšil jsem se na setkání se svou známou, protože jsem měl touhu sdílet svoje aktuální štěstí.

Strávil jsem několik minut monologem, kdy jsem mluvil o tom, jak krásný život teď vedu - jak se mi daří ve škole, jak mě baví být součástí toho celého, jak se mi daří v práci, jak dobře se mi vede a moje projekty se dobře rozbíhají, jak dobře navazuji nové vztahy, jak se mi daří dosahovat toho, o co mám opravdový zájem. Měl jsem čistou radost, přesně podle úsloví “sdílená radost - dvojnásobná radost”. Moje známá se však na chvíli zamyslela a velmi zlehka prohodila: “A kde je tvůj opravdový život? Kdybych ti vzala práci a školu, co by ti zbylo?” Na chvíli jsem se zamyslel, nedávalo mi to smysl. Já přeci jsem šťastný, já přeci mám život.

Potom ale udeřilo a mně to došlo. Byla to pravda. Žil jsem, to ano. Ale styl mého života nebyl přesně takový, jaký bych si přál, jaký bych si zpětně představoval. Měl jsem kolem sebe spoustu dobrého, ale už jsem zapomněl užívat si to. Zasvětil jsem svoje bytí růstu a shonu a rychlosti tak, že jsem úplně zapomněl, kde je opravdový základ života. Pro samou radost a kvítí, jsem neviděl to podstatné. Tak úpěnlivě jsem si představoval sám sebe jako vzrostlý strom, že jsem zapomněl pečovat o tu rostlinku, kterou jsem teď. Otázky zaplavily celé moje tělo: Bylo to pro mě tak jednoduší? Nebo jsem podstatu neviděl proto, že jsem nechtěl? Snažil jsem se tou iluzí nahradit něco, co jsem už dlouho neměl? A jak to teď napravím?

Čím hlouběji jsem pronikal do svých myšlenek, tím spíš jsem se točil ve spirále a odpovědi nepřicházely. Cítil jsem ztracený jako už dlouho. Škola vlastně tak báječná není, v práci se mi až tolik nedaří, ve vztazích to kvůli nedostatku času skřípe a chatrné zdraví mi brání dosahovat věcí naplno. Někde v dálce jsem zaslechl zvuk dopadajícího zrcadla. Spadlo už kdysi dávno, když jsem se nechtěl dívat na sebe a brát ohledy na svoje nitro, ale jeho ozvěnu jsem slyšel až teď. 

Kdy jsem s tím začal? Kdy přesně jsem přestal naslouchat svému Já, svému nitru a kdy jsem přestal dělat to, co opravdu cítím jako správné a začal s tím, co se mi hodí? Potom mě napadla paralela, kterou jsem poprvé slyšel u svého oblíbeného terapeuta Paula Westona. S pravdou se to má jako s nošením brýlí.

Já osobně často brýle nenosím, zvykl jsem si, že před sebe nevidím tak daleko a svým způsobem mi to vyhovuje. Líbí se mi žít ve světě, kde jsou věci napohled měkké a příjemné. Když si totiž brýle nasadím, tak je svět až moc ostrý, až moc reálný, až moc opravdový. A to je přesně to, co se mi stalo - někdo mi nasadil brýle, někdo sfoukl všechnu mlhu a já teď vidím až na kost. A není to příjemný pohled. 

Vsadil jsem tolik karet na svoji budoucnost, na svou kariéru, na to, abych se o sebe a o druhé dokázal dostatečně postarat, že jsem nevsadil nic na přítomnost. Přestal jsem žít tady a teď a vnímal přítomnost jen jako kluzkou hranici mezi minulostí, ve které jsem s oblibou utápěl a budoucností, ve které jsem zase velmi rád žil. Nevnímal jsem signály zvenčí jen proto, že jsem neměl čas, bylo jednoduší najít výmluvu, proč něco neudělat, než najít důvod a řešení daného problému. A nutno podotknout, že signálů bylo hodně. Moje vlastní tělo už boj se mnou samým vzdalo a nechalo se vláčet jako vlajka ve větru. Objevily se malé trhlinky, drobná zranění, kdy mi tělo ukazovalo, jak nesnesitelné je bytí se mnou. 
Strávil jsem několik dní v této temnotě, zatímco jsem se navenek tvářil, že se nic neděje. Bylo to tak přeci jednoduší. Čekal jsem na setkání, které by mě vytáhlo zpět na světlo, jako na smilování. Uvědomil jsem si, že tu pomocnou ruku musím sobě natáhnout jen já sám. Došlo mi, že tato lekce má svoje opodstatnění a že musím opravdu začít se změnami, abych neskončil ještě hůř.

A tak jsem jednoho dne procitl. Ještě to nebylo dokonalé, ale už se to blížilo běžným dnům. Svět začínal nabírat dobře známých obrysů a já se konečně cítil v bezpečí. Začal jsem s uvědoměním, že to byl dobrý začátek a že jsem za to vděčný.

Zjistil jsem pravou povahu věcí - věci a jevy totiž nemají vlastnosti. Tím pádem jsem je mohl přestat posuzovat a porovnávat. Uvedu příklad: ráno není dobré nebo špatné. Rána prostě jsou. Někde se zjeví a po chvíli zase zmizí. Zanechají za sebou matné stopy, ale někdy se vypaří, aniž bychom o nich věděli. Ale nedává jim to možnost získávat kvalitu vlastností. Ráno může být chladné, ale to záleží jen na na tom, jak jsme oblečení. Ráno může být uspěchané, ale to se odvíjí jen od naší přípravy z předchozího dne. 

A takhle nějak je to se vším - věci prostě jsou, věci nemají tendenci přebírat vlastnosti. Ty jim totiž přisuzujeme jen my sami. Stejně tak život plyne. Ať se snažíme sebevíc, nezpomalíme ho ani o kousek a přesto je takový, jak se nám právě v tuto chvíli zdá. Někdy je těžké uvěřit tomu, že bychom mohli prožívat opravdu krásný a šťastný život, ale je to jen naše schopnost vnímat to správné a to důležité. Někdy je obrovská zkušenost a nesmírné bohatství prožít si jednu malou tmu. Protože bez tmy bychom neznali krásu světla. Bez noci bychom si necenili možností dne. 

Neříkám, abyste se vyvarovali všech iluzí a pádů. Vlastně spíš naopak - ceňte si jich, poděkujte jim a nechte je, aby vás posilnili na vaší cestě dál. 

P.S.: Heleno, děkuji Vám. Bez Vás bych to nezvládl.