Cestou

Občas mám tendence vyčítat si, že špatně využívám svůj “prázdný čas” (rozuměj - sezení v MHD, čekání ve frontě, pití kafe, ad.). Protože úplně nejradši ze všeho jen tak sedím a koukám po lidech, pokud si zrovna nezapomenu brýle. Zjišťuju tolik věcí - že ten obézní pán má tak krátké kraťasy, že sedí snad jen na svojí kůži. Že já rozhodně v šedesáti tenisky s krokodýlem ve znaku nosit nebudu. Že ta slečna otevřela telefon a začala tiše plakat a že bych si k ní nejradši sednul a řekl něco jako “Všechno bude fajn. Vážně.” nebo něco podobného. Že silonky by už měl konečně někdo zakázat. Že sebevíc věcí mám, tak vždycky rád pustím starší paní sednout, zvlášť když tak hezky poděkuje. Že se vždycky tolik nasměju na slečnách, které se prohlížejí ve dveřích. Abych potom udělal to samé...

Co zastávka, to nová várka příběhů. Palmovka, Invalidovna, Křižíkova. Hlavně nezapomeň vystoupit.

Ten svět venku možná není tak ostrý, jak si myslíme. Za krunýřem, který jsme si i my vytvořili, jsou taky lidé. Někdy je fajn se jen tak dívat a zjistit, že nejsme v našich starostech, radostech i strastech sami, že tady nejsme jediní. Vždycky existuje důvod, proč se na chvíli dívat jiným pohledem.

PS: Prázdný čas bez výčitek. Tentokrát.