Můj rok 2012

Na začátek jedno klišé: je zvláštní, že nám připadá, jak se náš život vůbec nemění, ale když se ohlédneme zpět, tak ty rozdíly vidíme. A já se ohlížím za neuvěřitelně bohatým, úspěšným, ale i velmi náročným rokem. Už to nejsou jen radosti, které bych rád sdílel. Život není jen jednostranný.

Otvírám diář na první straně, můžeme začít.

Vydržel jsem to a ani tentokrát si nedal žádná předsevzetí, byť k tomu spousta věcí vybízela. Začal jsem s přípravou hned 2. a hned mi to tak pěkně šlo. Objevil jsem techniku Pomodoro, napsal o ní článek a do teď mi pomáhá při studiu. Moje nadšení do plavání nezná mezí. Fakt, že mám skvělý život - i přes ta malá bolístka mě baví žít. Čistá radost z jednoduchého drbání. Další den otevřených dveří na FF UK. Další, na který jsem nešel. Objev skvělého místa se skvělými lidmi - kavárna Vesmírna. Nadšení, když jsem vrátil zapomenutý zámek a za odměnu jsem jeden dostal, zrovna když jsem ztratil svůj. Zase pomáhám neziskovkám. Zažil jsem svoji první kocovinu. A ne, nebyla příjemná. Byla štiplavá, měla nepříjemný hlas a bušila mi do hlavy. Rodiče mě nepřestávají podporovat ani po takové době. Ten hlasitý smích ve vlaku, když jsem si začal na rukách počítat kaňky od inkoustu. Občas není potřeba nic speciálního, aby člověk prožil fajn den. Jít a dýchat čerstvý vzduch. I přes fakt, že se nám nepovedlo vrátit se k sobě, tak jsem pořád neuvěřitelně vděčný. Založení tradice MacCinema, která mi vydržela jen dvě promítání. Vstřícnost na úřadech k hlupákovi, kterému vypadla z bundy peněženka. Ten zvláštní pocit, že možná trochu neexistujete - kdo o vás ví, když nemáte doklad o svojí osobě? Dostal jsem lišku. A objetí, když jsem ho nejvíc potřeboval. Hanebný pancharti až do dvou do rána. Life is simple. Pravda bolí, ale bolest osvobozuje. A svoboda je vlastně hrozně fajn, ne? Pravda totiž vůbec není nesnesitelná - nesnesitelnou ji dělá až naše neschopnost ji přijmout. Je to zvláštně krásný, když vám někdo řekne, že děláte svou práci dobře. Protože následovat znamení je jednoduší, než jít proti proudu. Radost z pocitu, že jsem konečně (čti: napopáté) dočetl tu knihu. Pro některý okamžiky je věčnost moc krátká doba. Zvláštní pocit déjà vu při kávě nad Národní třídou. Ten pocit, když se vám nechce odejít. Že jsem konečně neměl potřebu nic dokazovat a užil jsem si to. Objevují se další lidé, kteří oceňují mojí práci. Náhodně nalezená stravenka mi ulehčila výběr oběda (díky, mami). Na dva týdny jsem zapomněl na starosti, na dva týdny jsem nemyslel na nic a nikoho jiného. Na dva týdny jsem neznal hlad, únavu nebo strach. A i když to skončilo dřív, než bych čekal, tak to pořád stálo za to. Jak miluju práci s dětmi mi došlo až po prohlášení "no přece Angloni a Irlové". Přátelství je zlato, které přežije všechny vztahy, rozchody, maturity nebo vzdálenosti. Pečuj o něj. Po mojí půlhodinové přednášce o Rh-inkompatibilitě novorozenců a fagocytóze neutrofilním granulocytem se moje maminka usmála a řekla: "A nemohl by sis uklidit pokoj?" Když si připadáš prázdný, musíš otevřít svoje srdce, ať se jím může prohánět vítr. Zjištění, že bychom neměli zatracovat jakoukoliv práci se seniory - je v nich větší potenciál, než bychom si chtěli připustit. Dostal jsem slevu 2 Kč! Že mám tak skvělou rodinu a skvělé přátele. Prožívat dobro je skvělý. Sdílet ho je ještě lepší. Ale učit prožívat ho je snad to nejlepší. Že jsem měl jeden telefonát a dvě hodiny na to jsem byl na cestě do Brna. A jak mi to pomohlo. (díky, Miško). Přestal jsem odkládat neodkladné a udělal si další výlet - do Českého Krumlova - a strávil den jen sám se sebou. Napsat paměťový test na 80% je v mém věku celkem slušný výsledek. Setkání, které začne větou "Ty si zhubnul?" je jednoznačně odsouzeno k úspěchu. Prožívat dobro je skvělý. Sdílet ho je ještě lepší. Ale učit prožívat ho je snad to nejlepší. Že jsem konečně viděl Ólafura naživo. A že to bylo krásný. (díky, Eliško) Že jsem potkal Dagmar Havlovou. "Bože, vy se krásněte smějete. To je jako když přijde sluníčko!" a tak jsem poprvé potkal tu nejlepší koučku na světě. (nekončící díky, Blážo) Pochovala od samotné docentky, vedoucí katedry. Ten smích ve vlaku, který skončil zalehnutím ucha. Ten pocit, když dostanete něco, co jste nikdy nechtěli, ale nakonec zjistíte, že je to prostě boží. (díky, Xperia) Že si na moje narozeniny vzpomněla snad půlka světa. Konečně se naše cesty zkřížily - a byl to pokec na úrovni, viď Jaroši? Ta nejlepší spolupráce jako asistent sociální pracovnice (díky, Martino) Už vím, jak se cítí modelky - celý den v hledáčku fotoaparátu, ale hlavně jsme se konečně poznali (díky, Jakube) Co když se neměním, co když se nevyvíjím, co když jsem předvídatelný? Co když jsem odsouzen dělat ty samé chyby pořád dokola? Další nekončící díky patří Instagramu, díky kterému jsem poznal neuvěřitelné lidi. Začal jsem vnímat hodnotu ticha a klidu, částečně i proto, že jsem přestal slyšet na jedno ucho. O týden později na druhé. A hlavně svoji housenkovou sestřičku (díky díky díky, Lado!) Týden v Londýně: bylo chladno, deštivo, bydleli jsme úplně na kraji města, měl jsem s sebou svoje nejmíň pohodlný boty, viděl jsem tebe úplně všude, ale i tak... Prostě Londýn. (díky, Ilono a Jardo, vážně) Začal jsem se víc dívat kolem sebe a zjistil, že je to všude stejně krásný. Jen mimo svoje bydliště si toho všímáme víc. Tak jsem začal fotit domy. A kachny. A květiny, psy, stromy, nebe, západy slunce a všechno možný. Viděl jsem Woodkida naživo! A poznal jsem pana Music Towna. Pozdrav od knihovníků i mimo areál Klementina. A taky jsem se rozhodl štěstí nehledat, ale konečně ho začít vidět. Je totiž všude kolem. (díky Martine) Vím, že ve svém životě mohu konat zázraky. Jen začít věřit. Překonal jsem svůj strach a úplně sám si šel nechat propíchnout oba ušní bubínky. "Jestli umřu, tak tě zabiju." Mám fajn kamarády. A dostal pochvalu od doktora. A zvládnul to. Že začínám dostávat neuvěřitelnou zpětnou vazbu na moji práci. Jednoho červnové odpoledne jsem si skočil na Jana Palacha, pozoroval Pražský hrad a slunce a déšť a potom dostal z testů 37 bodů. Skvělý bulharsko-anglicko-česko-pražský týden (thank you, Dobs). Jednoho červnové ráno jsem si na sebe vzal oblek a pár hodin na to jsem byl přijat ke studiu psychologie na FF UK. Počkat - JÁ BYL PŘIJAT! Moje radost neznala mezí. Jestli někdy, tak tehdy jsem byl středem vesmíru. A celý vesmír mi přišel gratulovat. A taky to znamenalo, že si konečně můžu oholit hlavu. Nesmírná úleva. To parádní odpoledne, kdy jsme jedli muffiny, cupcaky a fotili se vzájemně na nábřeží. Že jsem se rozhodl všechno v Praze nechat a odjet na dva týdny do Itálie. A že i přes fakt, že mě tam dohnaly všechny problémy, které jsem do té doby nevyřešil, tak to byla moje nejlepší dovolená, jakou jsem zatím zažil. (děkuju, mami a tati, děkuju) Všichni hledáme víc, než můžeme mít. A odtud pramení náš smutek. Taky jsem tam nafotil svůj první analog. A povedl se! A jsou z toho krásný fotky. A parádní samospoušť. Vyjednal jsem si slevu na tašku od Calvina. A že jsem pozval svoji maminku na kafe do Lamborghini. A zaplatil svůj nejdražší dort v životě. Poznal jsem Emanuelovu restauraci. Jen tam nebyl osobně. Je to tak - v moment, kdy se věc stala užitečnou, naučila nás něco nové a potřebné, stává se nepotřebnou. Že jsem měl to nejlepší rande pod sluncem. A že jsem na něm byl sám. Že jsem se možná trochu zbláznil a v jeden ujel na kole 50 km a dalších 10km uběhl. Neměl bys v sobě popírat to, co je ti vlastní jen proto, že to tak líp vypadá. Že jeden malý tweet znamenal spolupráci s Mítvšehotovo.cz (díky, Lukáši) Jednou jsem si takhle šel zaběhat a vrátil se až po hodině a půl a patnácti kilometrech na kontě. Dostávám úžasnou zpětnou vazbu na skupinové terapii - ty momenty, kdy se vzpomenu, jak bláznivě miluju svůj život. Že jsem šel sám do kina. S dalšími dvaceti dětmi. Je smutné, že mi nejvíc pomohli lidé, kteří se to nikdy nedozví. Ptáci zpívají, město šumí. V dálce projel vlak. Nedýchám. První sraz s budoucími spolužáky - strach se ukázal jako nepatřičný. Ten den, kdy jsem si koupil naráz 13 knih. Výlet za koňmi do Xaverova. Na kole. Moje malé velké poprvé - šlapadla na Vltavě. Třeba to, co právě prožíváme, není vůbec málo. Veřejná lekce jógy na Kampě (díky, Andrejko) Další singleness výlet - na Divokou Šárku. Bolestivé vzpomínky všude. Dočetl jsem Alchymistu v zahradách letohrádku Belveder. Neexistuje žádná věc jako náhoda. Změny přicházejí pomalu, jakoby samozřejmě.. Nebudí údiv. Na dva dny jsem šéfoval Music Townu. A bylo to parádní! Uběhl jsem Nike Run Prague 2012 - v dešti a s krvavou patou. Dostal jsem pozvání jet do Bratislavy. V deset hodin večer. A já fakt jel. A i přes všechno smutný, co bylo kolem, tak to bylo krásné odpoledne (ďakujem, Soňa). Natáčel jsem reklamu obličejové gymnastiky. Podával míče, bavil se a žertoval s Emou Tekely. A pil nealkoholický šampus s Caesarem. (díky, Davide) Každý dobrý den začíná pořádným ranním zatrsáním. Vědecky prokázáno. Každý den se učíme něco nového. Často třeba jen to, že co jsme se naučili včera, nebyla pravda. Úspěšně jsem se zapsal ke studiu na FF UK. Začneš o věcech přemýšlet jinak, když se zbavíš strachu, že o ně přijdeš. Poslední den výstavy jsem viděl skvělého Typlta a Špaňhela. Co vyzařuješ, to přitahuješ. Odjezd na Albeř - obavy byly nepatřičné. Poznal jsem desítky skvělých lidí, desítky úžasných příběhů. Kdy dostaneš příležitost dostat se k magnetické rezonanci a dokonce tím někomu prospět? A kdy si necháš dobrovolně napatlat na hlavu asi kilo gelu, aby ti mohla celá hlava probíjet?  Stal jsem se součástí výzkumu obsedantně-kompulzivní poruchy. Kdy naposledy jste udělali něco jinak? Nechali se vést pocitem a prostě si udelali den bez pochyb a stresu? Jeden skromný e-mail a začala spolupráce s Psychologie.cz. Levné zmrzliny, pálivé nudle, poškrábané ruce - návštěva u Terezy. Vstávat po pěti hodinách spánku: 100 dní života. Čekat na vlak ve 3 stupních: 190Kč za teplejší ponožky. Pozorovat při snídani východ slunce: k nezaplacení. Moje texty získávají (pro mě) neuvěřitelně kladné reakce. Ten pocit, když si hmatatelně jdu za svým snem. Radost, když jsem v jeden den byl na titulce jako tip od čtenářů a tip od redakce. Víkend s DesignBlokem. Nápad zorganizovat vlastní workshop. Ztrácím se ve snu, kapky dopadají na okno. Jemně ťukají na sklo a pomalu vrací mě zpátky. Probouzím se. Je sobota. Třináct hodin ve škole a pořád je to málo. V duchu tančím. Myslel jsem si, že to bude stačit, ale nestačilo. Vděčnost za moje spolužáky - jste boží. Moje skromné oslavy dvou let, co jsem single. Koncert Ólafura podruhé. Husí kůže všude. Přijetí do kurzu seberozvoje od doktorky Junkové. Prostě skvělá škola. Posunul jsem měřítko pro nejlepší knihovnice světa - potom, co jsem poznal Knihovnu psychologie v Celetné. Nejlepší prohlídka Hradce Králové pod sluncem. Kulturní a lehce ovíněný večer v Rudolfinu (díky, Báro) Miluju to tu (#cuni). Naplno se rozvinuly moje spánkové poruchy. První zkouška za mnou - a za jedna. Neuvěřitelné zklamání nad mou nejoblíbenější kavárnou v Praze, velká škoda. Ten nejlepší experiment pod sluncem (že jo, Adél a Zuzko?) Focení racků při západu slunce. Bez chyb by se můj život neposouval dál. Další zpětná vazba, nechápu kde to ty lidi berou. Můj a jen můj workshop koučování - neuvěřitelné děkuji všem účastníkům, přednášejícím, fakultě, viceprezidentce a vůbec všem. Některé myšlenky využiješ až tehdy, když znáš jiné. Trochu jako puzzle. Akce "dobré ploty dělají dobré sousedy" dopadla na výbornou. A konečně klid a odpočinek. A Vánoce: čím jsem starší, tím víc si uvědomuju hodnotu toho, že se u stolu pořád scházíme všichni. Že jsem poslechl tužby svého vnitřního dítěte a koupil si Lego. A pak ještě jedno. A další dostal od rodičů.

Teď sedím u počítače, je poslední den tohoto roku. Přemítám, co všechno se mi událo, stalo, co mě rozesmálo, co mi ublížilo. Na spoustu věcí jsem zapomněl a ani to tolik nevadí. A byl to krásný rok. Spoustu věcí jsem získal, velkou spoustu ztratil. Poznal desítky úžasných lidí, stovky příběhů. Minuty, kdy jsem nedýchal. Hodiny, které uběhly jako lusknutí prstů. Dny, kdy se nehýbalo vůbec nic. Rok, kdy jsem víc než kdy jindy zjistil, co všechno dokážu, co všechno ustojím, jak moc se dokážu vyvíjet. A zjištění, že jsem na správné cestě.

A vlastně na konec zbývá říct jen jediné: 
děkuji.

Děkuji všem za účast na mém roce 2012. 

Doufám, že můj, tvůj, náš i váš rok 2013 bude ještě o fous lepší. 

Lukáš

Meditující mozek

Mniši a jejich oranžová roucha. Šumění moře a západ slunce. Buddha. Květ lotosu. Pozice ukazováčku a palce. Ale také ruch velkoměsta nebo zpěv ptáků. Meditace má mnoho podob a každá z nich může být pro nás přínosná. Pojďme se společně podívat do míst, kde meditace pomáhá.

Pohodlně se usaďte, uděláme si výlet do vzdálených míst, odkud meditace pochází. Nelze jednoduše určit místo a čas, kdy se poprvé objevila, tradice ovšem říká, že pro moderní dobu ji znovu-objevil Siddhártha Gautama (neboli Siddhattha Gótama) zhruba před 2500 lety. Že vám to jméno nic neříká? Siddhártha se narodil do královské rodiny a do svých třiceti let měl celkem bezstarostný život - žil v paláci se svou manželkou a synem, ven často nevycházel. Jednoho dne ale vyšel za brány svého paláce, kde poprvé uviděl, že jeho poddaní trpí a prohlédl. Rozhodl se zasvětit svůj život osvobození světa z utrpení a domů už se nikdy nevrátil. Tradice dále říká, že ve svých 35 letech našel možnost, střední cestu, která ho dokáže vyvést z utrpení a prohlédl znovu, tzv. nirvánu. Doslova se probudil, stal se osvíceným. Stal se Buddhou. Zbytek svého života se věnoval předáváním svého učení svým žákům. A jak Buddha dosáhl nirvány? Přesně tak, ve stavu meditace.

Pojďme se nyní přesunout z Indie 6. století před naším letopočtem zpět k vám, do vaší židle. Pojďme se dostat až tam, kam normálně nemáme přístup - do našeho mozku. O amygdale jsme už četli v rámci výzkumu strachu, teď se na ní podíváme trochu podrobněji. Amygdala je malý útvar, který se nachází ve spánkovém laloku a má tvar mandle (z lat. “amygdala”). Do jejího centra přichází obrovské množství podnětů, analýzou a zhodnocením těchto podnětů určuje emoční naladění každé situace, se kterou přijdeme do styku. Pokud amygdala některý z podnětů vyhodnotí jako nebezpečný, okamžitě aktivuje sympatikus, který připraví tělo na případné nebezpečí. Dále funguje i jako úložiště emocí - ukládají se sem všechny prožitky se silným emočním nábojem - ať už kladným nebo záporným. Na svět se rodíme s velmi zralou amygdalou, která už pár hodin po porodu plní své funkce. 

Třetí a poslední zastávkou bude Boston v americkém státě Massachusetts. Vědci z tamější univerzity zkoumali po dobu 8 týdnů dvě skupiny lidí - účastníky, kteří se přihlásili do tréninku meditace a kontrolní skupinu, která tréninkem neprošla. Výzkumníci zjistili, že meditace má měřitelný vliv na reakci amygdaly. Probandi (zdraví dospělí bez předchozí zkušenosti s meditací) docházeli pravidelně na vyšetření magnetickou rezonancí - 3 týdny před tréninkem a 3 týdny po něm. Během vyšetření pozorovali celkem 216 obrázků lidí, které měly určitý emoční obsah - pozitivní, negativní nebo neutrální. Podmínkou bylo, aby účastníci během vyšetření nemeditovali. Výsledky byly ohromující. Studie prokázala, že meditace dokáže změnit reakce amygdaly, dokonce i v případě, že nepraktikujete meditaci pravidelně. Doktorka Gaëlle Desbordes říká, “Toto je poprvé, kdy bylo prokázán vliv tréninku meditace na zpracování emocí v mozku mimo samotný stav meditace.” 

Skupina účastníků kurzu se potom rozdělila na ty, kteří začali pravidelně meditovat v soukromí (skupina A) a ty, kteří meditovali nepravidelně (skupina B). Rozdíly se objevily i v tomto případě.  U skupiny A bylo prokázano snížení aktivace amygdaly v reakci na všechny snímky, což značně podporuje předchozí hypotézy, že meditace může zlepšit emoční stabilitu a reakce na stres. Ve skupině B se rovněž snížila reakce na pozitivní nebo neutrální obrázky, rozdíl nastal u negativních obrázků - zatímco reakce amygdaly skupiny B zůstaly beze změny, u skupiny A měla amygdala tendence zvyšovat emoční reakce na obrázky, které zobrazovaly nějakou formu lidského utrpení. V kontrolní skupině žádné významné změny neproběhly. Připomíná vám to něco?

Vzhledem k tomu, že meditace je určena ke zvýšení pocitů soucitu, dává smysl, že by mohla zvýšit reakce amygdaly na lidské utrpení. Zvýšená aktivace amygdaly ovšem souvisí i se snížením pocitů deprese, což naznačuje, že mít více soucitu může být výhodné i pro nás samotné. Výsledky této studiue podporují hypotézy, že praktikování meditace může vyústit v trvalé a prospěšné změny v mozku.

Jak provádět meditaci

Rád bych tím navázal na můj předchozí text o nudě, ve kterém jsem vybízel, abychom si našli čas na to, kdy nepracujeme, kdy dobrovolně vypouštíme, protože nám to v práci pomáhá. Meditace může být jedna z forem, jak zlepšit naše pracovní výsledky a, jak jsme si právě ukázali, jak zvýšit kvalitu našeho života. Praktikování meditace je vcelku jednoduché, ale má několik pravidel. 

1. Poloha - lotosový květ je ideální, ale ne každému se povede do něj pohodlně posadit. Důležitá je hlavně poloha páteře, která by měla rovná, ovšem ne bolestivá. Neseďte strnule rovní, dlouho v této pozici nevydržíte. 
2. Místo - zkušení jedinci dokážou meditovat kdekoliv, protože se naučili utišit svou mysl a tím i ruch kolem sebe. Pokud ale s meditací teprve začínáte, zkuste si najít klidné místo, kde vám bude příjemně a kde vás nebude nikdo vyrušovat.
3. Čas - doba, po kterou meditujeme, je méně důležitá, než by se mohlo zdát. Někdo dokáže meditovat hodinu, někdo jen pár minut a oba mohou dojít do stejného stavu. Důležité je hlídat si, abychom během meditace neusnuli.
4. Aktivita - souvisí s předchozím bodem. Mohlo by se zdát, že meditace je prostě jen další způsob relaxace. Opak je pravdou - meditace je aktivní proces naší mysli.
5. Cíl - každý musíme mít cíl, kterého chceme meditací dosáhnout. Může být velmi jednoduchý - meditovat o minutu déle než včera, dosáhnout klidu, dosáhnout míru. Cíl nám dává formu a směr cesty, bez něj bychom se ztratili ve tmě.
6. Dech - základem meditace je soustředění se na svůj dech, pro lepší představu bychom se tím dechem měli sami stát. Celé naše tělo proudí nádechem, celé tělo se uvolňuje výdechem. Pomalu, postupně, pravidelně.
7. Mudra - neboli postavení prstů, další z mnoha tradičních technik, které tvrdí, že každý prst má specifickou funkci v organismu. Pro meditaci se nejvíc hodí čin mudra - jemně spojíme konce palce a ukazovačku, zbytek prstů je povolený nebo natažený.

Jak přistupovat k meditaci

1. Zbavte se očekávání - můj oblíbený termín, který se hodí i tentokrát. Nečekejte, že vám meditace během jednoho sezení změní život. Nečekejte, že najednou budete lepším člověkem. Nestane se to. Čím skromněji budete k meditaci přistupovat, tím větších výsledků dosáhnete.
2. Uvolněte se - cílem meditace není být strnulý, ani agresivní. Pokud se vám dnes do meditace nechce, tak nemeditujte. Někdy nejsou vhodné podmínky, někdy není čas. Meditace by vás neměla stát moc úsilí a ani moc snažení. Berte problémy, se kterými přijdete do styku, jako výzvy, které vám pomůžou na cestě (nejen) k lepší meditaci.
3. Buďte hodní - hlavně na sebe. Sám dobře vím, jak člověka štve, že mu to nejde - že mu zase utekla myšlenka, že ho bolí nohy, že se nedokáže soustředit na svůj dech. Buďte na sebe laskaví a dovolte si malé chyby, díky kterým se toho naučíte mnohem víc - o meditaci, o druhých a hlavně o sobě. 

Meditace není lehká, není ani zázračná. Nabízí možnosti a nabízí pravidla, teď i víme, že nabízí výsledky. Malými krůčky k velkým změnám - změny mezi námi tím, jak reagujeme na okolní svět, změny v nás a ve strukturách mozku a změny k nám, jak se učíme přistupovat k nás samým. Těch pár minut za to prostě stojí. 

Lukáš

Jak lelkařím

Nechápu spoustu věcí - kvantovou fyziku, princip proudového pohonu nebo jak vytvořit tu nejlepší pěnu u cappuccina. Existuje spousta jevů, které jdou mimo mé chápaní a mě to nechává chladným. Je ovšem jeden velmi rozšířený jev, nad nímž si hlavu lámu často. Nechápu, když si někdo stěžuje, že se nudí.

Pro mě osobně je stav, který se hanlivě nazývá nuda, malé požehnání. Poslední dobou jsem tak zaneprázdněný, že chvíle klidu a míru jsou pro mě vlastně zázrak. Těší mě cestovat do centra Prahy vlakem, protože to znamená, že mám zhruba dvacet minut, kdy nic nemusím. Mohl bych, měl bych, ale rozhodl jsem se, že nemusím. Jsou to momenty, kdy vypínám náročné vyhodnocování nebo složité porovnání, úvahy a myšlenky jdou stranou. Jen sedím, koukám, poslouchám.

Mohlo by se zdát, že je to vlastně až triviální věc. A ano, zdá se absurdní představa, že by se někdo neuměl nudit. Ale opak je pravdou - efektivní nudění se je aktivní proces, kdy si vědomě a dobrovolně vybírám, že vypínám mozek. Mnohdy se totiž nudíme pasivně z důvodu, že nemáme zrovna co na práci. Což je přesně ten stav, který lidi tuze neradi. A stěžovat si nepřestanou, ani když pracují.

Pokud se vzdálíme od rozpracovaného úkolu, náš pracovitý mozek přesune řešení do nevědomé části. Řešení na vás pak vybafne při nalévání kávy. Trochu se to podobá hledání inspirace. Rozdíl je v tom, že nové zdroje inspirace jsou všude a my se je snažíme obsáhnout. U nudy musíme pracovat na tom, abychom podněty nechali volně plynout, procházet naší myslí. Připomíná vám to něco? Mně trochu meditaci. A meditace je vlastně hrozně cool, ne?

Často si vzpomenu na výzkum, kde bylo prokázano, že zaměstnanci, kteří pravidelně chodí na na cigaretové pauzy (v angličtině tzv. smoking break), jsou výkonnější než jejich kolegové s trochu čistějšími plícemi. Některé společnosti došly tak daleko, že nařídily všem zaměstnancům, aby na pauzy chodili; je nám jedno, jestli kouříte, nebo ne. 

Jak tedy souvisí doktor Freud, nedokončený úkol a nuda? Pokud nad něčím úpěnlivě přemýšlíme a snažíme se dobrat řešení, jde o vědomý proces. Do hry ale vstupuje ještě jeden faktor - mozek má rád dokončené tvary. Automaticky doplňuje kruh tam, kde je jen shluk přerušovaných čar, nebo doplňuje obrazy tam, kde je jiní nevidí.

Vypadá to trochu jako idyla, ale ve skutečnosti jsou za tím staré dobré peníze. Bylo zjištěno, že pokud pracujete na určitém úkolu a nevíte si s ním rady, tak to nejlepší, co můžete udělat, je přestat na něm pracovat a začít dělat něco úplně jiného. Je jedno, jestli jde zrovna o pravděpodobnost, nevyrovnanou platební bilanci nebo vyschlou inspiraci. Lidská osobnost totiž oplývá něčím tak trochu úžasným a tak trochu strašidelným. Jedná se o nevědomí. Sigmund by měl radost.

V našem případě to znamená, že pokud se vzdálíme od rozpracovaného úkolu, náš pracovitý mozek přesune řešení do nevědomé části. Může se tak stát, že řešení na vás vybafne při nalévání kávy, koukání do blba nebo (moje nejoblíbenější) při sprchování. Problém nastává, když si něco potřebujete nutně poznamenat. Tuto vlastnost využívá i technika Pomodoro, kterou osobně velmi doporučuji.

Jak můžeme všechny tyto poznatky využít v běžném životě? Kdykoliv. Spousta mých textů vznikla v pauze, kdy jsem seděl nad prázdným textovým editorem a nevěděl, jak správně napsat kterou větu. Zvednu hlavu, kouknu se z okna na vnitroblok, zaposlouchám se do šumění listí tam venku a najednou! Ta pravá věta mi naskočila. Pravidelně si ordinuji pauzy, protože díky tomu podávám lepší výkony. O tom, že někdy je prostě lepší nepracovat, ale třeba zase někdy příště.

Moje oblíbené cestování vlakem už jsem zmínil. Při procházení Prahou se mi osvědčilo zírání do vody: mohutný, přesto lehký posuv vody mě naplňuje zvláštním klidem. Podobný klid mi dodává, když se dívám na svého spícího psa, často ji v tom totiž nenechám samotnou. Procházení se lesem je moje všeobecně známá úchylka.

Někdy si sednu do kavárny s někým známým, někdy si tam sedám, abych si přečetl knihu, a někdy si sednu jen proto, abych pil kávu, smyslnou a lahodnou. Pravidelně vypínám i při vaření nebo ještě při pečení. Často vypínám v rušné místnosti plné lidí, jen občas se jim podaří přehlušit moje vlastní myšlenky.

Všichni bychom rádi věděli, jak zvýšit efektivitu naší práce, abychom pracovali méně, lépe a za víc peněz. Málokdo ovšem věnuje pozornost času, který je mezi prací a který nám v ní paradoxně nejvíc pomáhá.

Jak se nudíte vy? Máte nějaký speciální rituál, díky kterému máte hned hezčí den?

Lukáš

Je všude. Stačí se jen dívat

Pro každého z nás má jinou podobu. Někdo ji hledá v tichu a v klidu lesa, někdo na dně sklenky červeného, další možná v debatě s lidmi. Jedno je ale jisté - hledáme ji všichni. V průběhu staletí dostávala mnoho jmen, v naší kultuře dostala podobu  múzy - víly, něčeho nadpřirozeného, co nás navštěvuje a co získává naši pozornost jen jednou za čas.

Představuji si to jako déšť. Kdesi vysoko v atmosféře probíhají mně neznámé chemické reakce, tak dlouho, až to seskupení molekul prostě nevydrží a padá k zemi. Cestou ztrácí část ze svého objemu, ale to nejdůležitější dopadne. A někdy dopadne do vody, kde se připraví na další cestu vzhůru, někdy dopadne na trávu, kde pomůže rostlině růst a někdy dopadne na střechu, ze které si najde cestu přesně tam, kam patří. A někdy dopadne zlehka, neslyšně i na mou hlavu a probudí ve mně zvědavost, kreativitu a nadšení. Právě mi na hlavu kápla inspirace.

Moji kolegové, i vy čtenáři, mi jistě dáte za pravdu, že bychom udělali mnohé, aby inspirace přicházela častěji. Někdy potřebujeme něco napsat, něco vytvořit a náš mozek zarputile odmítá spolupráci. Dokážeme strávit minuty a hodiny nad něčím, s čím ve výsledku ani nejsme spokojení. Odcházíme od hotové práce naštvaní a zbytek dne už nestojí za nic. Co se změnilo od dnů, kdy sypeme jeden nápad za druhým? Co je tentokrát špatně? Co příště udělat jinak?

Pojďme se podívat slovo inspirace samotné. Kořen slova spirare znamená v překladu z latiny dýchat, předlozka in znamená v, opakem může být ex, které označuje od nebo z. Původně slovo inspirace tedy znamená vdechovat nebo nadechovat se, exspirace zase výdech (a ano, i prošlé datum spotřeby u potravin). Jak se můžeme slovem inspirace inspirovat? Třeba už jen tím, abychom si při práci, která je pro nás po dlouhé době únavná, dali občas pauzu - abychom se šli nadechnout, abychom vstali od stolu, kde se mermo mocí snažíme něco vytvořit a kdo ví? Třeba na nás ten nápad čeká někde venku, stejně tiše a neslyšně, aby dopadnout v pravý čas a v pravou chvíli. Čeká, abychom ho mohli vdechnout a oživit jím náš mozek. Rád bych vám představil jedno stvoření, které je mi inspirací každým dnem.

Sára

Představuji vám Sáru, má čtyři nohy, dvě oči, jeden ocas, jeden dlouhý jazyk, dvě řady zubů a ve svých šesti letech téměř nevyčerpatelný elán do života. Proč zrovna pes?, říkáte si. A zkusili jste někdy své čtyřnohé miláčky pozorovat? V mnohém jsou totiž jako děti - spí, když se jim chce, jedí, když mají zrovna chuť, skáčou, kdy to uznají za vhodné nebo běhají z plných plic, když zrovna nevidí nic lepšího na práci. A víte, co je na tom ještě skvělé? I my sami jsme bývali malými dětmi.

Sára je zástupcem loveckého plemene, které pochází z Maďarska, jde tedy o maďarského ohaře, zkráceně vizsla. Denně by měli ujít nebo uběhnout kolem deseti kilometrů, jsou velmi zdatní plavci, mají skvělý čich a ke svému pánovi dokážou mít bezmezný respekt. A taky rádi tráví čas ve vaší posteli, protože mají krátkou a řídkou srst a věčně je jim zima. 

Pravidelně spolu trávíme nedělní procházky lesem, kdy mi do uší hraje klasika právě tak akorát nahlas, abych zachytil i zpěv ptáků nebo šumění listů. Nikde nikdo, větvičky a listí mi praskají pod nohama, ve výšce se kývou koruny stromů, jako by snad chtěly dosáhnout na oblohu nad nimi a nechat se unést mraky ještě výš. A taky dusot země a hlasitě funění - pozor, můj pes právě běží. A neumí uhýbat.

Kdykoliv jsem s ní, tak vím, že dělám správné věci. Vím, že společně pracujeme na sto procent, ať je to cokoliv. Ať je to radost z toho, že jsem za ní přišel s obojkem v ruce, ať je to smích, když jedeme na kole s nákupem a z košíku nám právě vypadl pórek nebo to klidně může být i poobědová siesta, kdy padáme za vlast v řádech minut (někdy i míň). Sára dělá všechno na sto procent. Nic neodflakuje, protože má dost sil. Ví, kdy se jí chce odpočívat, tak prostě odpočívat začne. Ví, kdy má sil dost a běží jako o život. Ví, že můj oběd prostě hrozně dobře voní a ona by chtěla taky ochutnat. Kdy naposledy jste udělali něco opravdu na sto procent? A jak jste se potom cítili?

Je správé milovat mnoho věcí, neboť v tom spočívá opravdová síla, a kdokoliv hodně miluje, ten hodně vykoná a mnohého dosáhne, cokoliv vykonáno z lásky je vykonáno dobře.                                Vincent Van Gogh

Pinia

Chvíli bych ještě zůstal v lese, ve kterém právě se Sárou jsme a zastavil se u té krásné borovice, která se nade mnou sklání. Vůně, kterou její dřevo vydává, je pro mě téměř omamná. Dohlédnout tak na její vršek a vidět sebe tak, jak to jen ona dokáže. Rád se při procházení dívám na stromy, na jejich sílu, se kterou se dokážou vypořádat s tím, co děje v jejich okolí. Na to, jak se dokáží adaptovat svému prostředí a zároveň, jak rovnovážně dokáží svoje prostředí měnit tak, aby to vyhovovalo jim. Nenásilně, jemně, ale přesto si prosadí své. Čistá a esenciální asertivita v praxi. To, co se my sami musíme učit, každá rostlina zvládá s grácií sobě vlastní. Všímám si i kořenů, které jsou vidět na povrchu a představuji si, jak hluboko ještě v zemi asi jsou, všímám si jejich síly, s jakou dokážou zlomit asfalt nebo posunout zabetonovaný obrubník. Všímám si, jak pružně a lehce ve větru kmen stromu působí a jaký ve skutečnosti je. Zkusili jste přemýšlet nad tím, kde leží vaše kořeny? Kde je místo, kam se opravdu nebojíte stáhnout a čerpat zde sílu? A kdy jste tam šli naposled?

Přítel

Nedávno jsem si ve vlaku na cestě domů uvědomil jednu věc - trpím na absenci jednoduchých a nic-mi-nedávajících lidí. Zároveň mě napadla další otázka - je to opravdu tím, že mám kolem sebe tak skvělé lidi nebo spíš tím, že já dokážu čerpat inspiraci z opravdu malých detailů? Za dvacet minut cesty jsem odpověď nenašel, ale když nad tím teď tak přemýšlím, odpověď leží někde uprostřed. Někdy se totiž stane, že vám skvělou myšlenku předá třeba ta usměvavá pokladní, která se s vámi zapovídá o tom, že ji tahle práce jednoduše baví nebo je to váš přítel, se kterým řešíte vážnou věc a jen čekáte na jeho nápady a myšlenky. Věřím, že inspirace by měla přicházet i z lidského konání, jen se nesmíme bát vzít za to zodpovědnost.

Resumé

Takže kde přesně se skrývá ta inspirace? Odpověď už znáte - je všude, stačí se jen dívat. Nabídnul jsem vám svůj pohled na tři věci, které mě pravidelně inspirují a díky kterým mám život mnohem barvitější, kreativnější a i šťastnější - jen musím otevřít oči, nastražit uší a vdechovat atmosféru toho, co mám právě před sebou. Nebo nad sebou. 

1. Dělám všechno na sto procent

Nebo se o to alespoň snažím, někdy to není lehké a hodně to vyčerpavá. Učím se odhadnout svoje síly a když se v něčem “necítím”, nejdu do toho.

2. Co na srdci, to na jazyku

Bojíme se upřímnosti, protože pravda bolí. Málokdy ale bolí slova, která slyšíme, ale spíš to, co v nás probouzejí. Nebojím se říct svůj názor, protože věřím, že ho dokážu podat tak, abych nikomu neublížil.

3. Učím (se) asertivitě

Já osobně s asertivitou problém nemám, ale často narážím na jedince, kteří by chtěli něco svého prosadit a nevědí jak, neumí zatáhnout za správnou páku. Svým přístupem k nim jim mohu pomoci vyjádřit svou myšlenku, prosadit ji a zároveň nepotlačit nic ze sebe.

4. Pružnost

Když se dostanu do konfliktu, často si představím oceán - cokoliv, co se děje na hladině, nedosáhne na dno. Bouře může zuřit na hladině, ale v nitru zůstávám klidný a vyrovnaný. 

5. Kořeny

Já vím, kde leží moje. Vím, kde se cítím sebejistý, ať se děje cokoliv. Vím, že tam můžu ukázat jakoukoliv emoci a budu přijat přesně takový, jaký jsem. Vím, že tam najdu sílu a podporu pro cokoliv se rozhodnu udělat. Nemůžeme si být sebejistí a nemůžeme cítit právou sebehodnotu pokud nevíme, kam se můžeme stáhnout v případě neúspěchu. Když víme, kam jít, strach odejde.

6. Láska

... a tisíce jejích podob. Láska k sobě samému, láska rodiny, láska přátelská, láska mého psa, láska k mé posteli, láska k mojí minulosti, láska k mojí budoucnosti. Stačí se přeladit na správnou frekvenci a uvidíme, že je všude. Pro toho, kdo vidět nechce, nebude existovat.

Pokud si tento článek přečtete a něco vás zaujme, tak budu rád. Pokud tento článek vezmete jako manifest pro to, abychom se všichni jednou za čas zastavili a věnovali plnou pozornost tomu, co právě vidíme a vdechli něco nového, tak vím, že jsem nevěnoval svůj čas zbytečně.

Lukáš

Jak se zbavit strachu

Jedno z mnoha klišé, které máme možnost naučit se z filmů, zní: pojmenuj svůj strach, čel svému strachu a zbav se ho. Úplně poprvé jsem to ale slyšel od svojí babičky, když jsem nechtěl jít poprvé do školy sám, bez jejího doprovodu. Američtí vědci před nedávnem prokázali, že moudrost našich babiček a dědečků je (zdá se) bezmezná.

Jedna noha za druhou jemně našlapuje, opatrně a téměř neslyšně. Osm nohou drží tělo nad zemí, malou hlavu, která pozoruje osmi očima všechno kolem sebe, v závěsu za ní zadeček (u některých je ta zdrobnělina trochu mimo mísu) připravený v mžiku vypustit vlákno, které životy zachraňuje, ale většinou spíš bere. Osm nohou se plíží po vašem koberci, u vašich nohou, po vašem gauči. Až najednou si periferním viděním všimnete, že se kdesi vedle vás něco mihlo. Srdce začne bušit, nohy zdřevění - vaše tělo právě ovládl strach.

Pojďme si hned na začátek říct, jak to vlastně funguje. Na situace, kdy jde člověku o život, je mozek připravený hned dvakrát - první možnost, krátká, rychlá, ne příliš přesná, vede do malé části mozku jménem amygdala, která během několika milisekund vyhodnotí situaci a spouští poplachový systém jménem sympatikus. Ten připraví celé tělo na dvě možná řešení - útok nebo útěk. Druhá dráha, delší a pomalejší, vede do oblastí v mozkové kůře, kde probíhá rozpoznávání věcí, které před námi stojí, někdy to ovšem může trvat i pár vteřin, během kterých jde (obvykle) o život. Může se tak stát, že večer vejdete do kuchyně a najednou uvidíte na lince pavouka... Co se stane? Srdce v mžiku začne tlouct rychleji, zvětší se zornice, rozšíří se průdušky, aby plíce mohly nasát více vzduchu, mimo jiné. O vteřinu později si ale uvědomíte, že se z toho velkého pavouka vyklubal jen zbytek stonku z rajčete. (Autorova vlastní zkušenost.) Takhle fungují dvě dráhy, které chrání náš život.

Někdy se ale dostáváme do situací, kdy sympatikus už dávno přestal účinkovat, ale nás stále svírá pocit strachu, úzkosti a paniky, nevíme si s tím pomoct, ale uvědomujeme si, co tento stav spouští. Jedná se o fóbie. Jejich původ většinou pochází z dětství, ještě z dob, kam naše paměť nedosáhne. Někdy si ale můžeme vytvořit velmi silnou afektivní reakci i v pozdějším věku, o to lépe se později léčí. V současné době největší úspěchy v boji proti fóbiím slaví kognitivně-behaviorální terapie, která nás dokáže “přeučit” se ze strachu na normální reakci. Ale popravdě - šli byste s arachnofóbií k terapeutovi?

Možná se ušklíbnete, že rozhodně ne. Jsou mezi námi ovšem i tací, kterým jejich fóbie brání v normálním životě, v ten moment je na čase vyhledat terapeutickou pomoct. Mezi ty závažnější patří agorafóbie, strach, že se jedinec dostane do situace, ze které nebude úniku, tzn. velké přelidněné prostory, vysoké sály nebo jen velká společnost lidí (pozn. agora znamená řecky tržiště nebo jen místo, kde setkávají lidé), jedna z nejrozšířenějších fóbií vůbec (arachnofóbie je na prvním místě). Někdy je přirovnávána jako opak klaustrofóbie, ale zatímco klaustrofobikovi může stačit otevřít okno nebo dveře, tak agorafobik nemusí vyjít dlouhé měsíce z domu. 

Přesuňme se nyní do slunné Kalifornie, kde tým vědců z univerzity v Los Angeles provedl studii na téma práce se strachem a došli k celkem zajímavému zjištění - řekněte pavoukovi do očí (nejlépe do všech osmi), co k němu cítíte. Studie zahrnovala 88 arachnofobiků, kteří byli rozděleni do 4 skupin. První a společný úkol byl sáhnout nebo se dostat co nejblíž k živé tarantuli v otevřené bedýnce. Podle jejich reakcí (úzkost, tlukot srdce, pocení) byli rozděleni do 4 skupin:

• první skupina byla požádána, aby vyjádřila co nejpřesněji svoje pocity při dotýkání pavouka, např. “bojím se toho ošklivého pavouka, děsí mě”,
• účastníci v druhé skupině měli vyjádřit víc obecně, co cítili - tak, jak se to naučili v terapii, mimo jiné “ten pavouk mi nemůže ublížit, nebojím se ho”,
• třetí skupina řekla něco úplně odlišného od toho, co prožili "bedýnka byla dřevěná",
• a poslední, kontrolní skupina neřekla vůbec nic.

O týden později byli probandi znovu pozvání do laboratoře, aby zopakovali první úkol a  vědci změřili jejich reakce. Během sedmi dní ale nastaly změny -  ¼ probandů lépe čelila strachu, než ostatní.  Zkuste hádat která... Ano, první.
“Rozdíly byly opravdu znát,” řekla Michelle Craske, vedoucí týmu. “Vzhledem k omezenému času, po který studie trvala, jsou výsledky ještě významnější. S plnou péčí mohou být rozdíly ještě větší.”

Byť jsou výsledky této studie velmi pozitivní, vědci stále ještě nechápou, co konkrétně se u  probandů v první skupině stalo. Nenaučili se totiž nic nového, k lepším výsledkům stačilo pouze vyjádřit svoje pocity. Tým nyní doufá, že budou moct tuto studii vztáhnout i na závažnější problémy jako oběti znásilnění nebo vojáci, kteří po válce trpí post-traumatickým syndromem. 

Ne vždy máme možnost upřít zdroji svého strachu do očí a říct mu, jaké pocity v nás vyvolává. Ne vždy se asi dostaneme do situace, kdy se ovládneme a místo panického ataku budeme jednat rozumně a přesně podle příruček. Ale v tuto chvíli nám možná stačí si jen uvědomit, že to není až tak těžké, že ten balvan na srdci, který úzkost během chvilky vytvoří, může zmizet stejně rychle. Stačí jen vyjádřit svoje pocity. Zkuste si představit, co všechno by se dalo ještě zvládnout, překonat nebo vyřešit tím, když budeme nejen k sobě, ale i k ostatním upřímní?

Vzpomeňte si na začátek textu, kdy jsme se nebavili o strachu, který nám brání žít a který nás skličuje, ale o strachu, který chrání náš život a který nám umožňuje připravit tělo pro stresové situace. Jak by asi vypadal život, kdybychom neměli strach?

Lukáš

Nejlepší rande

Přišlo to náhle, nečekaně.

"Nepůjdeme do kina?" Kývám hlavou, ale netuším, co mě vlastně čeká. Co to dělám? ptám se sám sebe. Krčím rameny a vrhám se dál.

Nebylo to domluvené, nebylo to v plánu. Můj přesně nalinkovaný diář s sebou trochu ošívá. Spontaneita, pff, slyším ho z tašky. 

Výběr filmu byl lehký, za 30 korun moc možností není. Lehce jsem se nasnídal, dopil šálek čaje a začal se chystat. Chtěl jsem být elegantní, ale ne moc, vypadat casual, ale ne moc. Vzal jsem si sto let starou košili, o trochu mladší džíny a protože předpověď hlásila déšť, tak i sako. Rozcuchal jsem svého ježka, obklopil se parfémem, usmál se do zrcadla a vyrazil.

Na oběd jsme si oba dali ty samé spaghetti, máme pro ně slabost. Smáli jsme se, bavili jsme se o Vespách, srkali těstoviny, přesně tak, jak se to na veřejnosti nemá. Po lehkém obědu espresso a kus dortu. Ale tajně, mé dietě o tom neříkejte.  Lehce znavení jsme si sedli do parku a pozorovali ptáky. A psy. A létající frisbee. Z ničeho nic, jak ono nejradši, začalo pršet. Plní radostného křiku jsme se rozeběhli hledat úkryt. Nic jsme nenašli, na chvíli musel posloužit vchod do starého domu. Nahlas jsme dýchali, možná jsem i zahlédl páru. Tváře nám zčervenali studeným vzduchem. Po chvíli se vyjasnilo, vykročili jsme dál, pryč z parku, tak neosvědčeného zdejším podnebím.

Den začínal být unavený, slunce se chystalo k západu. Vydali jsme se podél řeky do biografu. 

"Není to tudy?"

"Fakt ne, věř mi...," nevím, koho z nás dvou se snažím přesvědčit víc. Po pár ufuněných krocích se mezi domy vynořilo kino. Foyer hučelo, bar se prohýbal. Vyzvednul jsem vstupenky. Po pár minutách začala usměvavá slečna pouštět diváky do sálu. Chvíli jsme se laškovali jako děti, která řada je prostě ta nejlepší. Postarší paní z předposlední řady se usmívala, ve předu někdo srkal malinovku. Konečně jsme se usadili, sál se naplnil, světla pohasla. Navzájem jsme se po sobě tajně dívali, nenápadně, tak dlouho, aby si toho ten druhý nevšiml. Cítil jsem na své tváři lehký úsměv. Po skončení se všichni rozutekli, zpátky ke svým domovům a zdejším starostem. Vydali jsme se na tramvaj. 

Večerní Praha dokáže těch pár minut na nádraží neskutečně protáhnout, nevšiml jsem si toho poprvé. Hlavou mi pořád zněly otázky "Zopakuje se to? Kdy se takhle budeš zase cítit? Kdy?" a k tomu obrazy z posledních několika hodin. Usmál jsem se a výstupní stanici minul. Nevím, špitl jsem, ale budu se snažit.

Není snadné být součástí dvojice, instituce, které je dnes takový nedostatek. Není o moc snadnější být sám. Starej se o sebe, dbej na sebe, směj se a plač tak, jak chceš. Osoba v zrcadle je to nejcennější, co v tuhle chvíli máš.

Lukáš

Na shledanou

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, fanoušci, obdivovatelé, kolemjdoucí a v neposlední řadě i drazí přispěvatelé,

jak jste si mohli všimnout, Offline Mag teď tak trochu spí. Vlastně ne jen trochu. Trochu dost. Za posledních několik týdnů se toho událo více než hodně a já měl spoustů nápadů a spoustu myšlenek, které bych s vámi rád sdílel, ale nenašel se čas na sepsání do článku.

Kecám. Nenašla se chuť. Psaní, sebevětší blábol z toho vyjde, totiž nevychází z nutnosti, ale z radosti, té mi právě nejvíc scházelo. Několikrát jsem si sedl za prázdný editor, ale prsty mě neposlouchaly. Rozhodl jsem se pro tu nejmíň bolestnou možnost, z těch mnoha, které se nabízely.

Nevím, jak ty nebo vy nebo my, ale já trávím prázdniny odpočinkově. Doháním to, co jsem během školního roku nestíhal, odpočinek, přátele, čtení, poznávání, cestování, spoustu dalšího. Offline Mag si taky odpočine, uloží se k letnímu, prázdninovému spánku.

Během následujících dvou měsíců si budeme připomínat články z naší skromné historie, číhat můžete na naší fanpage nebo sledovat naše štěbetání nebo si nás přidat do kruhů.

V tuto chvíli už na vás čeká několik článků a ještě víc nápadů, máte se na co těšit. Rozhodně nejde o finální sbohem. Ale spíše o symbolické na shledanou.

Tak tedy,

na shledanou

Lukáš

Pomodoro aneb Jak zvýšit produktivitu

Představte si rajče. Je červené, je kulaté, je čerstvé a tak šťavnaté, že byste se nejradši zakousli. Nazvěme ho třeba Pomodoro. Společně se teď podíváme na techniku, která právě z jednoho podobného Pomodoro vychází.

The Pomodoro Technique vyvinul v 80. letech student informatiky Francesco Cirillo, název odkazuje na klasické kuchyňské minutky, které jsou často ve tvaru zeleniny nebo hamburgeru. Tato metoda slouží pro zachování správného poměru práce (resp. koncentrace) a odpočinku. Přemýšlel nad tím, jak se naučit co největší objem látky za co nejmenší možný čas. Sami určitě víte, že koncentrace značně klesá, u netrénovaných jedinců už po 10 minutách. Náš mozek je totiž několik posledních let zvyklý na vyučovací hodiny v délce 45 minut, po kterých následuje přestávka; je těžké naučit ho, aby si zvykl na 90 minutové přednášky nebo tříhodinové bloky intenzivního učení.

Jak Pomodoro funguje

co je potřeba:

• cokoliv, co měří čas - doma to může právě kuchyňská minutka, ale do tišších prostor se spíš hodí něco méně hlučné, určitě ve svém mobilu máte aplikaci stopky nebo časovač, vedle toho existuje spousta užitečných aplikací pro počítače

tip Pokud pracujete na počítači a nechce se vám nic instalovat, doporučuji velmi jednoduchý web - Tomatoi.st, stejně dobře poslouží i FocusBooster

1. připravte si věci, se kterými budete pracovat - skripta, učebnice, sešity
2. zbavte se rušivých elementů - ztlumte/vypněte mobilní telefony, zaklapněte notebooky
3. nastavte si časovač na 25 minut a spusťte
4. po uplynutí času si dejte 5-10 minut pauzu a poté se zase vraťte k práci
5. snažte se pracovat jen na jednom na úkolu; během přestávky byste měli dělat něco úplně odlišného (např. projít se, dojít si na toaletu, uvařit si další kafe, prokrastinovat, ....)
6. po 4 pomodoro (25+5) cyklech se doporučuje delší přestávka - 15-30 minut

A to je všechno. Původní Pomodoro technika vám ještě doporučuje udělat si seznam úkolů, které chcete zvládnout a zapisovat si, jestli vás někdo vyrušil, ale myslím, že pro učení a pro práci na seminárních nebo diplomových pracích je tenhle základ dostačující. Někteří jsou v téhle technice tak daleko, že si do diáře zapisují už jen počet pomodoro, který jim daná práce zabere.

Výhody

• snížení úzkosti - sednete si k učení a hned si představíte, že přestanete až za několik hodin. Už teď na vás padla únava a motivace prudce klesla. Jak je na tom asi spolužák? Každého cíle lze snadno dosáhnout, když si cestu za ním rozkouskujete na menší díly, vydržet těch 20 minut přeci není tolik, ne?
• zvýšení motivace - prvních pár minut se budete šourat, ale jakmile zjistíte, že vám do konce zbývá jen polovina času, tak se rázem probudíte a začnete opravdu pracovat. Časem se ta lenost bude stále zmenšovat a vy se už během přestávky budete na práci těšit (z mojí vlastní zkušenosti).
• zvětšení objemu práce - v tuhle chvíli se vám může zdát, že činnosti budete věnovat malé množství času, ale ve skutečnosti se zvětší koncentrace a ve výsledku toho zvládnete udělat mnohem víc

Nevýhody

Ano, i tak skvělá a jednoduchá metoda má své nevýhody. Někdy totiž může být opravdu nepříjemné, pokud jste v tvůrčím procesu a zazvoní vám budík, ale je důležité si tu přestávku udělat. Několikrát se mi stalo, že jsem během přestávky přemýšlel nad něčím jiným a když jsem se vrátil k úkolu, tak jsem “najednou” věděl, jak pokračovat. Váš mozek totiž pracuje i když se soustředíte na něco jiného, většinou ještě lépe. Časem si na tento styl zvyknete a budete se po půlhodině dívat na hodinky.

Pamatujte si Cirilliho zlaté pravidlo

The next pomodoro will go better.

Užitečné odkazy

The Pomodoro Technique Book - stáhněte si legálně a zcela zdarma původní knihu o této metodě přímo ze stránek Francesca

Cheat Sheet - výtah z výše zmíněné knihy

O štěstí

Čtyřlístek. Svoboda. Vítr ve vlasech. Probuzení po osvěžujícím spánku. Splnit sen. Úsměv od neznámé osoby. Vynikající oběd. Smích, který nejde zastavit.  Objetí. Káva tak dobrá, že chutná jako čokoláda. Šumění moře. Pozorovat oblaka zpod stromů. Tlukot srdce blízké osoby. Poděkování za mou laskavost. Pocit, když jsem někomu vážně pomohl. Západ slunce. Východ slunce. Pohled do očí, ve kterých se ztratím. Ocenění mé tvrdé práce. Pohlazení. Lítat se psem v obilí. Kniha ve slevě. Rozpustit si v puse čokoládu. Procházka v ranní rose. 

Co znamená štěstí pro vás? Jakou má podobu? Jak se projevuje? A jak dlouho vám vydrží?

Rád bych vám předložil návod, jak dosáhnout maximálního štěstí během jedné minuty, ale není to tak jednoduché. Mozek nás dokáže během pár vteřin vyšvihnout do absolutního blaha, ale někdy taky pěkně potrápit. Přemýšleli jste někdy proč?

Látka, které vděčíme za pocity radosti a štěstí, se nazývá dopamin. Ten se šíří hlavně z centra nucleus accumbens (NAcc) - kdykoliv posloucháte vaší oblíbenou píseň nebo si potají užíváte čokoládový dort, tak je to právě NAcc, který vám zajistí dobrou náladu. Na tomto principu fungují i návykové látky - zaplaví váš mozek dopaminem. Sex, drogy a rock’n’roll. Dopamin ale nevyvolává jen pocit štěstí.

Zastavme se na chvíli v laboratoři plné opic, píše se rok 1985. Tyto opice jsou součástí experimentů, které měly objasnit, jak funguje Parkinsonova choroba a měly pomoci ji vyléčit. Tyto opice dostávali jako impulz k akci odměnu - například banán. Pomocí elektrody, která sleduje mozkovou aktivitu, výzkumníci zjistili, že při odměně se vyplavuje do mozku opice velké množství dopaminu. Netrvalo dlouho a opice se naučily, že po zvukovém signálu vždycky přijde banán,  stejně tak se to naučil mozek - časem totiž vypustil dopamin už po signálu. Pokud ale očekávaná odměna nedorazila, tak nastalo překvapení - a hned po něm rozhořčení.

Síla dopaminů je v tom, že nám dávají nejen pocity štěstí a blaha, ale učí i nás o okolním světě prostřednictvím očekávání. Když se naučíme, jaká je adekvátní reakce, tak nás dopaminy upozorní, jaká reakce není správná. A to nejlepší na konec: mozek měří rozpor mezi svými předpověďmi a výsledky. Chyb, kterých se dopouští, pak využije pro zlepšení své funkce - zklamání se nakonec vždy promění v úspěch.

„Možnost růstu je všude kolem nás. Sebevětší tragedie může byt přínosná, pokud k ní budeme přistupovat jako k možnosti něco nového se naučit.“

Mozek ale disponuje i další úžasnou vlastností - říká se jim schopnost “adaptace”. Vědci zjistili, že lidé mají v sobě nastavenou základní hodnotu štěstí, která je lehce nadprůměrná a cokoliv, co ovlivní jejich život, ovlivní i tuto hodnotu - ale jen dočasně. Po čase se totiž - vlivem adaptace - každý vrátíme na naší nastavenou úroveň.

Představte si dvě skupiny lidí: 

• jedna skupina (modří) jsou průměrní občané, s průměrným výdělkem, s průměrnými starostmi i radostmi. Jejich život změní nečekaná událost velmi pozitivního charakteru (např. výhra v loterii),
• druhá skupina (červení) jsou stejně tak průměrní občané s průměrným platem a průměrným životem, ale jejich život ovlivní velmi negativní zkušenost (např. exekuce).

hypotetický vývoj štěstí u zkoumaných osob

Tyto dvě skupiny byly sledovány několik let a vědci přišli s celkem překvapivým výsledkem. Červení byli po určité době šťastnější, než jejich bohatší kolegové. Jak je to možné? Mozek se adaptoval. Modří zjistili, že bohatství skutečně není všechno, naopak - že jim to ve skutečnosti přineslo i hodně negativních zkušeností. A červení se přes tuto situaci přenesli a dokázali z této události vytěžit pozitivní zkušenost.

To by nabízelo myšlenku, že naše úsilí o zvýšení pocitu štěstí jsou zbytečné a naše štěstí je už předem ovlivněno. Což není pravda. Existují události, které mají souvislost s nešťastnými pocity, např. dlouhotrvající hlasitý zvuk - bydlení u letiště, dlouhé dojíždění do práce nebo chronická bolest. Některé události mohou mít trvalý negativní dopad (smrt partnera, nezaměstnanost, tělesný handicap), ale i v těchto případech nastává adaptace.

„Úspěch je mít to, co chcete. Štěstí je chtít to, co máte.“

Zvyšte svůj pocit štěstí

Štěstí je docela neuchopitelná veličina, ale existuje několik rad, jak zvýšit svůj pocit štěstí. Pojďme se na některé z nich podívat:

Buďte mezi lidmi

To, o čem jsem psal dříve. Ale tady, skoro jako všude, platí - čeho je moc, toho je příliš. Pamatujte na chvíle oddechu a samoty, ale zároveň se nestraňte lidem úplně. Pravidelná sociální aktivita pomáhá udržovat mozek v “pohybu” (jen si představte, kolik dat, resp. drbů, se člověk dozví během jedné hodiny).

Usmívejte se

I přes fakt, že byla periferní teorie emocí vyvrácena (James-Lange tvrdili, že jsme šťastní, protože se usmíváme a jsme smutní, protože pláčeme), tak bylo prokázáno, že prožívání emoce prohlubuje. Takže čím víc se budete smát, tím víc se budete cítit lépe. A kdo ví - třeba vám ten úsměv někdo vrátí.

Pravidelný pohyb

A to minimálně 30 minut. Denně. Po té době se začne uvolňovat endorfin, znám jako “hormon štěstí”. Je to přesně ten pocit, kdy skončíme s vaší aktivitou a najednou máte v hlavě vymeteno. Pohyb má ale i víc pozitiv - pokud sportujeme venku, tak se uvolňuje i melatonin, hormon, který ovlivňuje náš denní režim a upravuje poměr aktivita/spánek, dále pomáhá rozšiřovat kapacitu srdce a plic, zabraňuje ztenčování mozkové kůry (to se vás bude týkat pravděpodobně až za pár let), zvyšuje počet kapilár (malých cév) a tím napomáhá prokrvování mozku. Ještě nějaký důvod?

Zpomalte

Možná to není úplně praktická rada, ale to nejlepší ještě přijde. Opravdu. Staří lidé vykazují největší míru pociťovaného štěstí v populaci - může jít o útlum negativních emocí, ale i o vliv prožitých zkušeností nebo jen jednoduché a praktické - “není kam spěchat”.

Po víceméně teoretických radách přichází na řadu ty, které se osvědčily v behaviorálních terapiích a jejichž účinek byl vědecky prokázán. Podmínkou je ale pravidelnost a důslednost.

Zaměřte se na pozitivní události

Některé dny se prostě nedaří. Možná by vás ale překvapilo, kolik příjemných a pozitivních událostí vás ten den potkalo. A to je přesně váš úkol - napište si 5 věcí, které vás ten den potěšily, nadchly nebo kvůli kterým jste se prostě jen usmáli. Časem si takových věcí budete všímat víc a pět položek bude málo. (Toto cvičení dokáže po pár týdnech odvrátit i projevy lehké deprese.)

Buďte vděční

Občas to není lehké a občas nevidíme důvod poděkovat, ale pravdou je, že každá událost má nějaký význam. Možná ho nevidíme teď, ale časem se objeví - a v ten moment budeme vděční. Zkuste si na další list papíru napsat 5 věcí, za které jste tento den vděční. Nemusí jít o žádné dary, naopak vítané jsou maličkosti, ty, které by normálně zapadly prachem a vy na něm zapomněli. 

Objevte své silné stránky

To už je běh na delší trať. Věnujte čas přemýšlení nad tím, co vám skutečně jde a co vás baví, co je vaší vášní a v čem jste nejlepší. A přesně to dělejte. Investujte a věnujte svůj čas do toho, co vás dělá šťastnějšími, protože právě k tomu, se budete chtít vracet. 

Bonus: Sledujte se

Komu tohle všechno nestačilo, tak může využít službu Trackyourhapiness.org. Ta vás bude měsíc zpovídat v pravidelných intervalech a poté vám pošle vyhodnocení - jestli jste šťastnější v práci nebo třeba na obědě a jaký vliv má na váš pocit štěstí délka spánku.

PS: Inspirací mi byly úžasné knihy How do we decide? od Jonaha Lehrera a Welcome to your brain od Sandry Aamodt a Sama Wanga, svůj podíl má i Martin Selingman a jeho Authentic hapiness.