Rok 2013 byl těžký. Na stupnici od "slabé" po "sakra těžké" by třináctka dokázala krájet diamanty. Na druhou stranu, bez velkých ztrát nejsou ani velké zisky a já musím zpětně ocenit, že jsem toho letos získal požehnaně.
Otvírám diář na první straně, můžeme začít.
Silvestr s těmi blízkými, vzácnými a jednoduše skvělými. Byť jsem to málem nestihnul domů. Poslední přednášky mého prvního opravdového semestru. A já se málem zhroutil pod tíhou všech těch požadavků. Naprosto ohromující Theodor Pištěk a jeho Ecce Homo mi dává brouka do hlavy a já poprvé cítím "potřebu" být kreativní a tvořit. Jednoduchá věta o lidech doby kamenné jedoucí po dálnici mi otevírá oči na dlouhou dobu a vede mě cestou, o které bych ani nesnil. Vychází mi další článek, o štěstí. "Články od autora tohoto článku mám moc ráda a vždy mě tak trochu někam posunou." A já jsem šťastný. Venku řádí masivní sněžoprš a já se bojím, jak se v této kalamitě dostanu do školy. Začal jsem cvičit na hrazdě, sotva se na ní udržím, ale baví mě to. A taky mám mozoly. Au. Přišel mi email s předmětem "nabídka vedení rubriky" a potom si nepamatuju nic. Moje první pozvání na rande jen tak, při kecání v knihovně. Restrikce a zákazy jsou příležitost pro to myslet jinak. Zlomil jsem rekord při běhu na 1000m, ale bohužel i hlemýžď byl asi rychlejší. Vzniká mi v hlavě projekt vzdělávání na vysokých školách, do kterého jsem byl ochoten vložit všechno. Začal jsem pracovat v té nejlepší knihovně na světě a všechno najednou začalo nabírat úplně jiné obrátky. Po tom, co jsem přišel domů a Sára mi olízla tvář a přinesla svoji nejstarší a nejoblíbenější hračku s výrazem "jestli chceš, tak si s ní můžeš chvíli hrát", můžu potvrdit, že canisterapie fakt funguje. Nastavil jsem si übertěžké heslo na spořič, aby mě to odrazilo od jeho vyplňování. Takže tweetuju z mobilu. Založil jsem velmi jednoduchý kodex pro práci na sociálních sítích: Jednej tak, aby se za to tvoje maminka nemusela stydět. Jsem vděčný za svoje nepřátele, protože mě dělají silnějším. V tramvaji si vedle mě sedl Jiří X. Uvědomil jsem si, na gauči při výhledu na Dejvice: Jsme to, co děláme právě teď. A vůbec, ta terapie je boží věc. Jsem Heleně, která se jmenuje Lenka, neuvěřitelně vděčný. Ohlédnout se a říct si, že to bylo hezký. Že to bylo krásný. Poděkovat, že jsem byl obdarovaný svým životem. A že je čas jít dál. A já šel dál. Poprvé, po strášně dlouhé době, jsem se začal cítit hrozně fajn. Koupil jsem si Keds a jsou tak divný, že jsem je měl na noze asi dvakrát. Dostávám se do první spisovatelské krize - o čem psát, když je toho tolik, co říct, ale není chuť to sdílet. Naučil jsem se techniku rychlého čtení. Nefungovala, takže jsem se vrátil k tomu krásnému a pomalému. Dostal jsem nabídku na první přednášku. Seriózně. Moje oči se snaží soustředit na krásy všedního dne a tak vzdávám hold minimalismu - a fotím černobíle. Vydal jsem se na výlet s tygrem a byla to jedna z nejkrásnějších výprav tohoto roku. Do mého života vtrhl živel s velkým J, tvrdí o sobě, že pochází z Austrálie. Živel mi daroval odznak "Surf Life Saving", protože jsem neudělal zkoušku ze statistiky. Já jsem rád, když za jízdy autobusem napíšu SMS. Přes uličku sedící Lenka Kořínková si už stihla namalovat obě linky na očích. Ty největší lekce přicházejí nepozorovaně, tiše a potají. Chce to odvahu a vytrvalost. Aneb jak jsem se za 20 minut procházky naučil víc než za 11 hodin v knihovně. Snažil jsem se přestat stěžovat si. A místo toho přispět ke změně. "Jak to děláte, že vypadáte po ránu tak skvěle?" zeptala se s úsměvem pokladní. Moje první přednáška byla famózně dobrá, místy až do-nebes-volající. Úžasná zpětná vazba, pochvala košile jako bonus. To, jak jsem byl nervózní, si zjevně nikdo nevšiml. Dostávám se do nějakého skvělého vesmíru, protože všechno se zdá ideální. A najednou - z ničeho nic - se to všechno zhroutí, protože to prý není opravdové. Dostávám se na dno, je těžké se z něj vyhrabat. A pak, sednu k počítači, napíšu pár slov a stane se z toho článek, který si přečetlo přes 7 000 lidí. Sedum tisíc. Dostávám se zpět na správnou kolej. Vidím a slyším Jessie Ware naživo. A náhle procitám - život je všechno, jen ne dokonalý. Dostal jsem pochvalu od samotného proděkana FF UK. Dotazník na facebooku odhalil, že jsem duší Islanďan. Obviously. Dostal jsem růži. Zapomenout na ty, kteří si ani nevzpomenou na mě. To jemné šimrání, když víš, že děláš věci správně. Velký projekt je pozastaven do odvolání. Přišlo to náhle a znenadání, nikdo to nečekal, o to míň já, ale je mi 22. Ten pocit, když si uvaříš mátovej čaj a pozoruješ první ranní paprsky. Poprvé v životě mě honilo divoké prase. Nikdy v životě jsem se necítil tak blízko smrti a tak naživu zároveň. Viděl jsem Věc Makropulos a byla to láska na první pohled. Začínám zase vidět svět v barvách. Odprezentoval jsem svoji první oficiální přednášku v životě, byl jsem menší než maličký, ale měl jsem z toho radost. Pár dní na to jsem přišel o práci v nejlepší knihovně na světě a věci získaly jiný spád. A Živel odešel z mého života. Koupil jsem si svůj první vinyl a hned Justina Timberlake! Ten pocit, kdy ti z lednice vypadne vajíčko a ty se celou jednu vteřinu jeho pádu modlíš, aby bylo uvařený natvrdo. A nebylo. Začínám pociťovat pnutí a přemýšlím, jestli je KPSY to správné. Strávil jsem celou noc beze spánku - Matrix Maraton. Shodou okolností jsem se z lesů a luk ocitl uprostřed velkoměsta, kde jsou mrakodrapy stavěny ze lží a pomluv, městem protéká masivní řeka drbů a ve vzduchu je cítit štiplavý odér přetvářky. Byla to obrovská lekce a já jsem rád, že ji mám za sebou. Dostal jsem od prof. Šulové knihu za pomoc v rámci celého semestru! "Nepůjdem do kina? Živel", a tím se vrátilo velké melokomediodrama a na scénu. A už neodplulo. Byl jsem na kafi jen proto, abych se snažil obhájit vlastní styl jezení. Zajímavé, přínosné. Slovo dalo slovo a pomohl jsem kolegyni vytvořit nový výběrový předmět. Ten pocit, kdy se na něco učíš a najednou se přistihneš, že si u toho usnul. Zkouškové v létě je prostě hrůza. Viděl jsem "Zítra se bude ... " se Soňou a byla to prostě nádhera. Po asi sto pokusech jsem úspěšně složil zkoušku z anatomie. Konečně jsem nasedl na kolo a zažil ten pocit absolutní svobody - vítr ve vlasech, les za zády a před sebou jen velké neznámé nic. Stejně není lepší odměny, při koupi nové knihy, než vůně, která vás obalí při prvním otevření a doprovází celou dobu četby. Některé zážitky přijdou jen jednou za život, nevrátí se, ale nechají ti v hlavě zvláštní místo, kam se můžeš vždycky vrátit jen pro ten pocit, že to nebyl sen. Ten pocit, když si domů nesete tři jedničky ze zkoušek. (Je k nezaplacení.) Na seriálech je nejlepší to, že jsou díky seriálům ještě zábavnější. 2. patro a Živel zmiňuje, že tohle je naše první rande. Tady se někdo praštil do hlavy. Vrací se ke mně pocity pnutí vrátit za hranice a začít věci řešit. Ale řešení nenalézám, zůstávám doma. Dostávám zprávu, že se Živel právě probouzí z nárkozy po zlomení obou rukou. Dva dny na to se ze mě stává vrchno ošetřovatel, povzbuzovač a postrkovač, převazovač a tak. Jsem v tom až po uši. Další den se dozvídám, že Živel musí jet do Irska. Na dva týdny. Začíná červenec a já nedokážu vydržet sedět doma. Dva dny se stárám o nejlepší obchod s hudbou, prodávám desky a objevuju svět, na který tak často zapomínám. A hodně trsám. Na trzích na Jiřího z Poděbrad jsem potkal Janu Kirschner. Dostávám nabídku na spolupráci. Nějací zahrádkáři. Prokládáno spoustou zmrzliny. Ani bych netušil, jak ošklivý a odsuzující a udivený výraz může průvodčí na Petřínské lanovce vytvořit jen proto, že jedu sám. Nevšiml si toho vína? Šli jsme s mamčou na Muchu v Obecním domě. A pak na pizzu. A potom jsem ji pozval na nejlepší zmrzku v Praze. Viděl jsem Marilyn v Jízdárně Pražského hradu a zamiloval jsem znovu. Nikdo mi to nevěří, ale vážně vstanu ve 4:30, abych stihnul autobus do Vídně. A bylo to tam boží - nejlepší kavárna, kde se scházeli psychoanalytici, boží Albertina, skvělé Freudovo muzeum. Z Vídně se přesouvám do Brna a pomalu si zvykám na to být sám, o samotě jen tak bloudit městem, (ne)lámat si hlavu s mapou. Dostal jsem historicko-architektonicko prohlídku po Hanspaulce. Prázdniny se lámou do druhé poloviny a já se nemůžu dočkat dalšího samo-výletu: Kutná Hora. Sice jsem strávil polovinu času v jedné galerii, kde pracují nejlepší kustodi, ale stálo to za to. Přichází možnost tvořit program pro první ročník, na jihu republiky a já nemůžu odmítnout. Piju kafe na magistrále na I. P. Pavlova a nemůžu si to horko víc užívat. Začínám seriózně stárnout, protože moje spolužačka měla svatbu. A byla krásná, dojemná a byla tam hodně hor. Živel se vrací z Irska. Po šesti týdnech. Už se nechci nikdy rozdělit. Zahrádkáři mě berou mezi sebe a já mám radost z nové práce. Vyrážíme na česko-britsko-australský trip směr Křivoklát. Největší atrakcí je Infarkt Burgr v Berouně. Dostávám příležitost zúčastnit se tajného zasedání o něčem, o čem vám nemůžu říct víc než to, že to bude velké. A tím pádem nejedu na jedinou možnou dovolenou do Itálie. Poznávám Australanku Jessie, která má britské kořeny, ale toho času žije v New Yorku. Otevírá mi oči a já se cítím strašně maličký. #jítvlastnícestou byl prostě úspěch a taky jsem poskytl první rozhovor do kamery. I think I am falling in love. Nalepil jsem si do diáře kupón 2012/2013, což znamená jednu věc - jsem ve druhém ročníku! Nevím, jestli je větší dietní peklo mandlový Magnum nebo Kinder Bueno. Tak jsem si dal oboje. Mám poprvé svůj vlastní sloupek - jmenuje se po mně a jsem na něj hrozně pyšný. Masivní propagací kavárny Ema jsem dosáhl svého - odteď mám každou sedmou kávu zdarma. Pak jsem zjistil, že to tak mají všichni. Mám tajemství, ale nemůžu ho nikomu říct. Živlova historie mě dohání a já tak poznávám Mikeyho. Na chvíli se mi zastavilo srdce, ale pak jsme se začali hrozně bavit. Ocitám se v klubu Neone, který v Holešovicích existoval jen jedem měsíc a byla to bomba (Mezipatrová bomba). Živel slaví narozeniny a já vařím ostošest - víno teče proudem, vzducem létá krájená cibule a po kuchyni mi běhá malá krysa. (Možná byla vymyšlená.) Po všech těch krásných výstavách jsem viděl Křížka. A byl to děs. Naštěstí jsem pak zvládnul strhnout sestřičku na temnou stranu síly. A začala zase pít víno. A máme spolu fotku, kterou fotil číšník! Napsal jsem nejosobnější text, co jsem dokázal. Po několik následujících týdnů dostával zprávy, emaily a komentáře, které mi dokazují jediné - nejsme v tom sami. A taky, že to má cenu psát. Ondřej Liška mi nabídnul, že mě sveze. Ve svojí rikše Zelených. Boží. Poprvé jsem byl akupunktuře. A asi i naposled. Živel už ví moje tajemství. Zažívám esenci toho nejkrásnější podzimu na světě a shodou okolností zrovna uprostřed Mariánských lázní. Moje tajemství se ještě víc a víc prohlubuje. Pořádám what I call dinner party - všichni jsou nacpaní k prasknutí, což si vykládám jako masivní úspěch. "Mami, koukej, mam bebí.. Pekl jsem mandlové biscotti se šafránem a vanilkovým mascarpone přelité domácím karamelem a spálil jsem si ret." "A proč taky někdy nevaříš doma?" Moje babička upadla, ošklivě si poranila kyčel a náš svět se tak pomalu, ale jistě změnil. Pan fotograf mi radí, abych si koupil spíš padesátku, než seťák. Nebo tak nějak. Moc tomu nerozumím, ale kývám. Další fotograf se mě snaží poučit co a jak, ale zbytečně. Byl jsem ten nejhodnější na světě a tak vítám Jamieho - krásnější fotoaparát jsem nikdy neviděl. Můj mozek, moje duše tak otevírá dlouho neprobádané světy kreativity a já se konečně dostávám do svého živlu. "Mohl bys mi, prosím, přeložit do češtiny tyhle papíry?" a pak jen ukáže na letenku do Londýna. Pištím radostí. Odebírám se na západ Prahy, abych se potápěl 15 metrů pod hladinu. (Není to tak úplně pravda, ale baví mě to říkat.) Jeden z nejhorších pocitů je, když si musíš připustit, že někdy prostě nelze pomoct všem. Živel připravuje snídani do postele! Roztékám se blahem. Vidím Věc Makropulos a bylo to ještě lepší než minule. Jsem v LON-DÝ-NĚ! Beru Jamieho a fotím svoji první "velkou" věc. Všichni mě chválí, ale nevím, jestli to neříkají jen proto, že jsou tak skvělí. Ocitám se v dřevěné boudě v Drážďanech, přemítám o životě a je mi krásně. Venku zpívají ptáci. Slavím poslední hodiny tohoto roku s těmi, které mám rád, s těmi, kteří jsou důležití a bez kterých by to nebylo ono.
Byl to krásný rok. Byl těžký, občas trochu moc, ale bez toho by to nebyla taková zábava. A asi bychom si toho tolik nevážili. Nechci být patetický, ale nemohl bých být vděčnější.
A na konec zbývá říct jen jediné:
děkuji.
Děkuji všem za účast na mém roce 2013.
Doufám, že můj, tvůj, náš i váš rok 2014 bude ještě o fous lepší.
Lukáš
