Přišlo to náhle, nečekaně.
"Nepůjdeme do kina?" Kývám hlavou, ale netuším, co mě vlastně čeká. Co to dělám? ptám se sám sebe. Krčím rameny a vrhám se dál.
Nebylo to domluvené, nebylo to v plánu. Můj přesně nalinkovaný diář s sebou trochu ošívá. Spontaneita, pff, slyším ho z tašky.
Výběr filmu byl lehký, za 30 korun moc možností není. Lehce jsem se nasnídal, dopil šálek čaje a začal se chystat. Chtěl jsem být elegantní, ale ne moc, vypadat casual, ale ne moc. Vzal jsem si sto let starou košili, o trochu mladší džíny a protože předpověď hlásila déšť, tak i sako. Rozcuchal jsem svého ježka, obklopil se parfémem, usmál se do zrcadla a vyrazil.
Na oběd jsme si oba dali ty samé spaghetti, máme pro ně slabost. Smáli jsme se, bavili jsme se o Vespách, srkali těstoviny, přesně tak, jak se to na veřejnosti nemá. Po lehkém obědu espresso a kus dortu. Ale tajně, mé dietě o tom neříkejte. Lehce znavení jsme si sedli do parku a pozorovali ptáky. A psy. A létající frisbee. Z ničeho nic, jak ono nejradši, začalo pršet. Plní radostného křiku jsme se rozeběhli hledat úkryt. Nic jsme nenašli, na chvíli musel posloužit vchod do starého domu. Nahlas jsme dýchali, možná jsem i zahlédl páru. Tváře nám zčervenali studeným vzduchem. Po chvíli se vyjasnilo, vykročili jsme dál, pryč z parku, tak neosvědčeného zdejším podnebím.
Den začínal být unavený, slunce se chystalo k západu. Vydali jsme se podél řeky do biografu.
"Není to tudy?"
"Fakt ne, věř mi...," nevím, koho z nás dvou se snažím přesvědčit víc. Po pár ufuněných krocích se mezi domy vynořilo kino. Foyer hučelo, bar se prohýbal. Vyzvednul jsem vstupenky. Po pár minutách začala usměvavá slečna pouštět diváky do sálu. Chvíli jsme se laškovali jako děti, která řada je prostě ta nejlepší. Postarší paní z předposlední řady se usmívala, ve předu někdo srkal malinovku. Konečně jsme se usadili, sál se naplnil, světla pohasla. Navzájem jsme se po sobě tajně dívali, nenápadně, tak dlouho, aby si toho ten druhý nevšiml. Cítil jsem na své tváři lehký úsměv. Po skončení se všichni rozutekli, zpátky ke svým domovům a zdejším starostem. Vydali jsme se na tramvaj.
Večerní Praha dokáže těch pár minut na nádraží neskutečně protáhnout, nevšiml jsem si toho poprvé. Hlavou mi pořád zněly otázky "Zopakuje se to? Kdy se takhle budeš zase cítit? Kdy?" a k tomu obrazy z posledních několika hodin. Usmál jsem se a výstupní stanici minul. Nevím, špitl jsem, ale budu se snažit.
Není snadné být součástí dvojice, instituce, které je dnes takový nedostatek. Není o moc snadnější být sám. Starej se o sebe, dbej na sebe, směj se a plač tak, jak chceš. Osoba v zrcadle je to nejcennější, co v tuhle chvíli máš.
Lukáš
