31. 12. 2011

Co mi udělalo v roce 2011 radost

To, že Silvestr 10/11 byl můj nejlepší. Že jsem si nedal žádné předsevzetí a nemusel jsem si za ten rok nic vyčítat. Že jsem ale ani tak nepřestal plánovat. Že jsem to celé tak nějak zvládnul. Že jsem se o sobě hodně naučil. Moje odvaha změnit účes z okapu/klobouku na à la Xaviera Dolana. Že je moje kadeřnice nejlepší kadeřnice na světě. A že se časem stala z kadeřnice jednou z mých nejbližších lidí (pozdravy do Mexika!). Že jsme se prostě rozhodli a vypili naráz 15 piv. A snědli dvojitý nivový talíř. A že jsme rozbili podtácek. A taky že prostě rozeběhl a sedl si do koše. A nebo že jsem si chtěl sednout v metru na schodech a křičel na mě dozor metra. Že jsme se potom museli strašně ovládat a asi nikdy v životě jsem nebyl vážnější. Taky že jsem konečně pochopil, že jestli chci, aby se mnou lidi jednali dobře, musím s nimi nejdřív jednat dobře já. Že mi všechno to ublížení a smutný statusy a uslzený písničky pomohly k tomu, že se teď cítím nejlíp za celý svůj život. Všechny ty momenty v Ikee, kdy jsme se zavírali do skříní nebo se váleli v posteli nebo snědli asi deset hot dogů a dvacet kelímků postmixový koly. Že jsem poprvé letěl! Že jsem byl v Londýně! A taky že Londýn miluju. Že jsem viděl všechno to, o čem jsem se tak dlouho a nudně učil. Že jsem si jen tak stáhnul jednu aplikaci. A že jsem celou návštěvu fotil na nekvalitní rozlišení, vyblednutý barvy a výsledkem byly rozmazané šmouhy, které do teď tolik miluju. Že mi někdo pofoukal moje rozbitý koleno. Že jsem se naučil riskovat. A taky vidět, že vlastně neexistuje žádné špatné rozhodnutí. Že jsem strávil tolik času v knihovně a do teď toho nelituju. Že ta paní, co měla ještě o chlup drsnější účes než já, měla vždycky minimálně o číslo menší sukni. A taky že si vedle mě jednou sedla a tak dlouho jsme drbali všechny okolo. A já zjistil, že soudit lidi podle zevnějšku je vážně na nic. Žes tehdy řekla "Jak dlouho v tomhle ještě chceš žít? To se budeš utápět ještě půl roku?" Že jsem měl možnost poznat všechny ty skvělý lidi. Že některý jsou tady pořád a že některý splnili svoji úlohu a asi je už nikdy neuvidím. Že jsem konečně cítil jaké to je, když je na sebe člověk pyšný. Že jsem úplnou náhodou našel tak skvělou písničku, že jsem na ní musel trsat celou noc a pak jen padnul a probudil se až ráno. Že jsem v Café Louvre potkal primátora Svobodu. Že jsme šli na projekci nejhoršího filmu v dějinách a já si zapomněl brýle, takže jsem z toho nic neměl. Že jsem letos uvařil, upekl, orestoval, napařil, ochutnal a hlavně snědl nejvíc svého jídla v dějinách. A že se v tom vaření pořád lepším! Že jsem se měsíc učil na první termín Scio. A že jsem se měsíc na Scio ani nekoukl a v druhém termínu získal stejný výsledek. Že si tak jdu z knihovny a najednou mě málem přejede auto. A v něm Pavel Bém. Že jsem se naučil konečně si plnit sny. A pořídil si trenčkot podle mých snů. Že jsem konečně zjistil, jak je olivový olej vynikající a že se nemusí používat jen na restování cibule. Že jsem jen vlastníma silama vyklidil celý svůj pokoj. A hlavně postavil stůl a skříň. Že jsem letos konečně praštil do toho poslechu vážné hudby. Vážně. Že jsem byl na přednášce kvůli jednomu jedinému slovu. A že přednášející to slovo ani jednou nepoužil. Vhíte. Že jsem začal jezdit po Praze na kole! A že jsem se jednou odpoledne rozhodl a jel celou tu cestu místo vlakem... Na kole. Že jsem konečně viděl The Shining. Že jsem Báře upekl narozeninový dort! A sám jí ho odvezl. A sám předal. A chutnal jí! Začal jsem běhat. (Teda aspoň doufám...). Že byl jednou tak krásný západ slunce, že jsem se prostě musel vyfotit v poli. Že nezapomínám na to malý dítě uvnitř mě a snažím se mu aspoň jednou za den udělat radost. Že i přes to, že se to letos zase nepovedlo, tak neztrácím nadšení, elán a naději. Že jsem zahodil účes à la Xavier Dolan a jednou v noci si tu hlavu oholil. Že měla moje sestřenice svatbu! Že jsem viděl celé moje příbuzenstvo. Že mám svoji rodinu nejradši. ("Ty vlasy jsou super! Super tenisák!") Dívat se na západ slunce. A o pár hodin později se dívat i na jeho východ. A taky že jsem ten den spal jednu hodinu. Začal jsem hodně běhat. Dovolená v Itálii, která byla taková tradičně netradiční. A že jsem si potvrdil teorii "co dáš, to dostaneš". Běh v Itálii. Běh za bouřky v Itálii. Běh až na konec sil. A pak cesta domů. Že jsem poznal Louise a byla z toho láska na první kapitole. Že jsem si vzal největší kraťasy, co mám, máminu starou mikinu a tři roky sešlou tašku a šel v tom nakupovat. Poprvé Brno! Auta 2 v sále plném jen dětí. Že máme všichni tři stejný trička. A že jsem v těch tričkách potkali Domenica Martucciho. Že jsem pil ve věži na Mělníku. Že mě na cakebreaku zastavila fotografka a byl z toho záznam pro CZOF. Reklama na Mácháč od Vodafonu. Že jsem si jí teď zase pustil. Že do naší přísně antikočičí rodiny zavítal Salem a díky němu odtálo hodně ledů. První běh delší než 10km. Můj první oficiální 1/4 maraton. Že pro mě máma nakonec fakt přijela. Že jsem to zvládnul a že příští rok chci dokázat ještě víc. Že jsem si vzal jen iPoda a opencard a šel se na pár hodin procházet Prahou. Že se ozval můj bratr. Že mi Expres Radio zahrálo na moje přání! (ROBYN!) Že jsem měl nápad. Pojmenoval ho Project. Každý den kus poodhalil na Facebooku a že to mělo tak silnou odezvu, že díky tomu teď píšu tenhle článek. Že snadná řešení jsou pro člověka pohodlná, ale skutečného naplnění dosáhneme pouze tehdy, jsme-li na sebe nároční. Že mám tak skvělou kosmetičku a že s ní můžu řešit věci, které neřeším s nikým jiným. Že jsem objevil Instagram a poznal díky němu další skvělý lidi. Že jsem pořád neobjevil kouzlo trpělivosti. Že jsem si sedl do kavárny a hodinu pil kafe. Sám. Se sebou. Že mi jedna paní řekla "Nevzdávejte to. Vy na to máte.". Děkuju vám. Že jsem pokračoval v plnění snů. Že můj další dorazil až z Francie a dělá mi radost kdykoliv chci vědět kolik je hodin. V momentech, kdy přebírám život do svých rukou, se cítím královsky. Musím se naučit dělat to častěji. Že jsem začal věřit prohlášení "Jsem šťastný." Že jsem osobně poznal Philipa Zimbarda. A že mi podepsal diář. A že s ním mám fotku! Že jsem se asi nejvíc o psychologii naučil ze seriálu o psychologovi. Že jsem začal pracovat. Následně jsem se upsal první neziskovce. A potom přišla druhá práce a druhá neziskovka. Že jsem si schválně nechal ujet dva vlaky, jen abych se mohl hodinu sám procházet noční Prahou. Že jsem v Café Louvre potkal Chantal Poullain. Že jsem si splnil další sen, jablečný. Ta úleva, kdy je osmihodinová práce za námi a konečně můžeme přestat jíst čokoládový bonbóny. Když mi někdo řekne "Mám tě rád." Že budu pomáhat třetí neziskovce. Že se mi vrací to, co jsem do sebe investoval během prázdnin. Že to štěstí nejen cítím, ale je na mně i vidět. Že mám kolem sebe takovou spoustu skvělých lidí. Že jsem to všechno přestál a jsem tady, dnes, silnější a odhodlanější než kdy dřív. Že moje slova druhým možná mají nějakou váhu a možná dokonce i někomu pomohla. Že mě práce se seniory neskutečně naplňuje a inspiruje. Že závidím panu Kolínskému, kéž bych měl v jeho 93 letech tolik energie co on! Že jsem si splnil další sen a konečně začal pravidelně cvičit jógu. Že jsem vytáhnul do kina vlastní babičku. A za těch pár minut, co jsem byl na toaletě, se stihla dát do řeči s nějakým mladíkem (čti: 40 let). Že je teď ta opravená Masaryčka tak hezká. A že snad bude vonět po dřevě ještě nějakou chvíli. Udělat si jednou za čas day off a nedělat nic. A ani se nepřevlíknout z pyžama. Moje malý osobní okamžiky štěstí. Že jsem se zase začal dívat na Sex and the City, i když se za to trochu stydím a máma nad tím jen kroutí hlavou. Že jsem tak trochu vegetarián. Někdy. Že jsem vyhrál aplikaci za 20Kč! A druhý den zase knihu za 600. Za všechny ty večery, kdy řešíme vesmír, nirvánu nebo jen definici ne-štěstí. Když tajně ochutnám kousek tvého dortu, když jsi odběhla na toaletu. Můj úsměv na rtech. Že Sára přijde do pokoje, olízne mi obličej a zase odejde. Že si při čištění zubů vezmu kartáček a udělám si z něj mikrofon. A zpívám jako o život. To, že mám skvělou rodinu. A skvělé přátele. A že se mám tak fajn. To všechno a ještě mnohem víc.

Děkuju za rok 2011.
Doufám, že můj, tvůj, náš nebo i váš rok 2012 bude ještě o chlup lepší.