Pracujte s proč

Známe to. Známe to počáteční napětí, to vzrušení, ty jemné vibrace po celém těle. Známe ten příjemný pocit, kdy se nám v hlavě zrodí nápad. Někdy nám ale nápad nestačí a máme pnutí ho dotáhnout dál. A tak se na svět nejčastěji rodí projekty, stejně jako miminka jsou po porodu trochu ošklivá.

Na začátku každého projektu stojí mnoho otázek. Některé jsou důležitější, některé méně. Úspěch projektů mnohdy spočívá právě na času, který se tým rozhodl investovat do prvotních plánů, náčrtů a zmuchlaných papírů, co skončily v koši. Ne vždy se totiž aplikovat známý scénář, jak “Honza ke společnosti přišel”, když vám tvrdí, že úspěch přišel jen tak, ze dne na den.

Mám otázky začínající Proč moc rád. Vybavím si, jak stojím v kuchyni a pozoruju maminku při její práci a ptám se “Proč tohle a proč támhleto?”. Proč dává našim otázkám optiku dětského pátrání a nasazuje nám dalekohled mladého dobrodruha. A expedice do neznámých krajin je přece vždycky vzrušující, no ne? A právě nezatížený nadhled dětí je vlastnost, kterou bychom si měli do začátků uchovat a pracovat s ním při rozvíjení příběhu právě našeho projektu.

Pro začátek si zkuste zodpovědět následující:

• Proč jsem s tím začal? Zkuste jít k jádru věci a zjistit, co vás žene dopředu.
• Proč jsem v tom, co dělám, opravdu dobrý? Pro klienta by měl být projekt jasný a měl by dávat smysl. Sedněte si nad kus papíru a ujasněte si, co vlastně dokážete lidem nabídnout.
• Proč je můj příběh unikátní? A co mě odlišuje od konkurence?
• Proč by se měl můj klient o takový příběh zajímat? Zamyslete se nad vaším klientem obecně - víte, jak vypadá, co má rád, co ho zajímá? Mluvíte oba stejným jazykem?
• Proč mě taková práce vlastně baví? Vidina, že vaše láska k podnikání vydrží věčně, je mylná. Ale buďte přípravení právě pro okamžiky, kdy vás vlastní projekt bude štvát.

A spoustu dalších.

Které otázky jste si na začátku vašeho projektu položili vy? Na které je nejtěžší najít správnou odpověď?

Můj rok 2013

Rok 2013 byl těžký. Na stupnici od "slabé" po "sakra těžké" by třináctka dokázala krájet diamanty. Na druhou stranu, bez velkých ztrát nejsou ani velké zisky a já musím zpětně ocenit, že jsem toho letos získal požehnaně.

Otvírám diář na první straně, můžeme začít. 

Silvestr s těmi blízkými, vzácnými a jednoduše skvělými. Byť jsem to málem nestihnul domů. Poslední přednášky mého prvního opravdového semestru. A já se málem zhroutil pod tíhou všech těch požadavků. Naprosto ohromující Theodor Pištěk a jeho Ecce Homo mi dává brouka do hlavy a já poprvé cítím "potřebu" být kreativní a tvořit. Jednoduchá věta o lidech doby kamenné jedoucí po dálnici mi otevírá oči na dlouhou dobu a vede mě cestou, o které bych ani nesnil. Vychází mi další článek, o štěstí. "Články od autora tohoto článku mám moc ráda a vždy mě tak trochu někam posunou." A já jsem šťastný. Venku řádí masivní sněžoprš a já se bojím, jak se v této kalamitě dostanu do školy. Začal jsem cvičit na hrazdě, sotva se na ní udržím, ale baví mě to. A taky mám mozoly. Au. Přišel mi email s předmětem "nabídka vedení rubriky" a potom si nepamatuju nic. Moje první pozvání na rande jen tak, při kecání v knihovně. Restrikce a zákazy jsou příležitost pro to myslet jinak. Zlomil jsem rekord při běhu na 1000m, ale bohužel i hlemýžď byl asi rychlejší. Vzniká mi v hlavě projekt vzdělávání na vysokých školách, do kterého jsem byl ochoten vložit všechno. Začal jsem pracovat v té nejlepší knihovně na světě a všechno najednou začalo nabírat úplně jiné obrátky. Po tom, co jsem přišel domů a Sára mi olízla tvář a přinesla svoji nejstarší a nejoblíbenější hračku s výrazem "jestli chceš, tak si s ní můžeš chvíli hrát", můžu potvrdit, že canisterapie fakt funguje. Nastavil jsem si übertěžké heslo na spořič, aby mě to odrazilo od jeho vyplňování. Takže tweetuju z mobilu. Založil jsem velmi jednoduchý kodex pro práci na sociálních sítích: Jednej tak, aby se za to tvoje maminka nemusela stydět. Jsem vděčný za svoje nepřátele, protože mě dělají silnějším. V tramvaji si vedle mě sedl Jiří X. Uvědomil jsem si, na gauči při výhledu na Dejvice: Jsme to, co děláme právě teď. A vůbec, ta terapie je boží věc. Jsem Heleně, která se jmenuje Lenka, neuvěřitelně vděčný. Ohlédnout se a říct si, že to bylo hezký. Že to bylo krásný. Poděkovat, že jsem byl obdarovaný svým životem. A že je čas jít dál. A já šel dál. Poprvé, po strášně dlouhé době, jsem se začal cítit hrozně fajn. Koupil jsem si Keds a jsou tak divný, že jsem je měl na noze asi dvakrát. Dostávám se do první spisovatelské krize - o čem psát, když je toho tolik, co říct, ale není chuť to sdílet. Naučil jsem se techniku rychlého čtení. Nefungovala, takže jsem se vrátil k tomu krásnému a pomalému. Dostal jsem nabídku na první přednášku. Seriózně. Moje oči se snaží soustředit na krásy všedního dne a tak vzdávám hold minimalismu - a fotím černobíle. Vydal jsem se na výlet s tygrem a byla to jedna z nejkrásnějších výprav tohoto roku. Do mého života vtrhl živel s velkým J, tvrdí o sobě, že pochází z Austrálie. Živel mi daroval odznak "Surf Life Saving", protože jsem neudělal zkoušku ze statistiky. Já jsem rád, když za jízdy autobusem napíšu SMS. Přes uličku sedící Lenka Kořínková si už stihla namalovat obě linky na očích. Ty největší lekce přicházejí nepozorovaně, tiše a potají. Chce to odvahu a vytrvalost. Aneb jak jsem se za 20 minut procházky naučil víc než za 11 hodin v knihovně. Snažil jsem se přestat stěžovat si. A místo toho přispět ke změně. "Jak to děláte, že vypadáte po ránu tak skvěle?" zeptala se s úsměvem pokladní. Moje první přednáška byla famózně dobrá, místy až do-nebes-volající. Úžasná zpětná vazba, pochvala košile jako bonus. To, jak jsem byl nervózní, si zjevně nikdo nevšiml. Dostávám se do nějakého skvělého vesmíru, protože všechno se zdá ideální. A najednou - z ničeho nic - se to všechno zhroutí, protože to prý není opravdové. Dostávám se na dno, je těžké se z něj vyhrabat. A pak, sednu k počítači, napíšu pár slov a stane se z toho článek, který si přečetlo přes 7 000 lidí. Sedum tisíc. Dostávám se zpět na správnou kolej. Vidím a slyším Jessie Ware naživo. A náhle procitám - život je všechno, jen ne dokonalý. Dostal jsem pochvalu od samotného proděkana FF UK. Dotazník na facebooku odhalil, že jsem duší Islanďan. Obviously. Dostal jsem růži. Zapomenout na ty, kteří si ani nevzpomenou na mě. To jemné šimrání, když víš, že děláš věci správně. Velký projekt je pozastaven do odvolání. Přišlo to náhle a znenadání, nikdo to nečekal, o to míň já, ale je mi 22. Ten pocit, když si uvaříš mátovej čaj a pozoruješ první ranní paprsky. Poprvé v životě mě honilo divoké prase. Nikdy v životě jsem se necítil tak blízko smrti a tak naživu zároveň. Viděl jsem Věc Makropulos a byla to láska na první pohled. Začínám zase vidět svět v barvách. Odprezentoval jsem svoji první oficiální přednášku v životě, byl jsem menší než maličký, ale měl jsem z toho radost. Pár dní na to jsem přišel o práci v nejlepší knihovně na světě a věci získaly jiný spád. A Živel odešel z mého života. Koupil jsem si svůj první vinyl a hned Justina Timberlake! Ten pocit, kdy ti z lednice vypadne vajíčko a ty se celou jednu vteřinu jeho pádu modlíš, aby bylo uvařený natvrdo. A nebylo. Začínám pociťovat pnutí a přemýšlím, jestli je KPSY to správné. Strávil jsem celou noc beze spánku - Matrix Maraton. Shodou okolností jsem se z lesů a luk ocitl uprostřed velkoměsta, kde jsou mrakodrapy stavěny ze lží a pomluv, městem protéká masivní řeka drbů a ve vzduchu je cítit štiplavý odér přetvářky. Byla to obrovská lekce a já jsem rád, že ji mám za sebou. Dostal jsem od prof. Šulové knihu za pomoc v rámci celého semestru! "Nepůjdem do kina? Živel", a tím se vrátilo velké melokomediodrama a na scénu. A už neodplulo. Byl jsem na kafi jen proto, abych se snažil obhájit vlastní styl jezení. Zajímavé, přínosné. Slovo dalo slovo a pomohl jsem kolegyni vytvořit nový výběrový předmět. Ten pocit, kdy se na něco učíš a najednou se přistihneš, že si u toho usnul. Zkouškové v létě je prostě hrůza. Viděl jsem "Zítra se bude ... " se Soňou a byla to prostě nádhera. Po asi sto pokusech jsem úspěšně složil zkoušku z anatomie. Konečně jsem nasedl na kolo a zažil ten pocit absolutní svobody - vítr ve vlasech, les za zády a před sebou jen velké neznámé nic. Stejně není lepší odměny, při koupi nové knihy, než vůně, která vás obalí při prvním otevření a doprovází celou dobu četby. Některé zážitky přijdou jen jednou za život, nevrátí se, ale nechají ti v hlavě zvláštní místo, kam se můžeš vždycky vrátit jen pro ten pocit, že to nebyl sen. Ten pocit, když si domů nesete tři jedničky ze zkoušek. (Je k nezaplacení.) Na seriálech je nejlepší to, že jsou díky seriálům ještě zábavnější. 2. patro a Živel zmiňuje, že tohle je naše první rande. Tady se někdo praštil do hlavy. Vrací se ke mně pocity pnutí vrátit za hranice a začít věci řešit. Ale řešení nenalézám, zůstávám doma. Dostávám zprávu, že se Živel právě probouzí z nárkozy po zlomení obou rukou. Dva dny na to se ze mě stává vrchno ošetřovatel, povzbuzovač a postrkovač, převazovač a tak. Jsem v tom až po uši. Další den se dozvídám, že Živel musí jet do Irska. Na dva týdny. Začíná červenec a já nedokážu vydržet sedět doma. Dva dny se stárám o nejlepší obchod s hudbou, prodávám desky a objevuju svět, na který tak často zapomínám. A hodně trsám. Na trzích na Jiřího z Poděbrad jsem potkal Janu Kirschner. Dostávám nabídku na spolupráci. Nějací zahrádkáři. Prokládáno spoustou zmrzliny. Ani bych netušil, jak ošklivý a odsuzující a udivený výraz může průvodčí na Petřínské lanovce vytvořit jen proto, že jedu sám. Nevšiml si toho vína? Šli jsme s mamčou na Muchu v Obecním domě. A pak na pizzu. A potom jsem ji pozval na nejlepší zmrzku v Praze. Viděl jsem Marilyn v Jízdárně Pražského hradu a zamiloval jsem znovu. Nikdo mi to nevěří, ale vážně vstanu ve 4:30, abych stihnul autobus do Vídně. A bylo to tam boží - nejlepší kavárna, kde se scházeli psychoanalytici, boží Albertina, skvělé Freudovo muzeum. Z Vídně se přesouvám do Brna a pomalu si zvykám na to být sám, o samotě jen tak bloudit městem, (ne)lámat si hlavu s mapou. Dostal jsem historicko-architektonicko prohlídku po Hanspaulce. Prázdniny se lámou do druhé poloviny a já se nemůžu dočkat dalšího samo-výletu: Kutná Hora. Sice jsem strávil polovinu času v jedné galerii, kde pracují nejlepší kustodi, ale stálo to za to. Přichází možnost tvořit program pro první ročník, na jihu republiky a já nemůžu odmítnout. Piju kafe na magistrále na I. P. Pavlova a nemůžu si to horko víc užívat. Začínám seriózně stárnout, protože moje spolužačka měla svatbu. A byla krásná, dojemná a byla tam hodně hor. Živel se vrací z Irska. Po šesti týdnech. Už se nechci nikdy rozdělit. Zahrádkáři mě berou mezi sebe a já mám radost z nové práce. Vyrážíme na česko-britsko-australský trip směr Křivoklát. Největší atrakcí je Infarkt Burgr v Berouně. Dostávám příležitost zúčastnit se tajného zasedání o něčem, o čem vám nemůžu říct víc než to, že to bude velké. A tím pádem nejedu na jedinou možnou dovolenou do Itálie. Poznávám Australanku Jessie, která má britské kořeny, ale toho času žije v New Yorku. Otevírá mi oči a já se cítím strašně maličký. #jítvlastnícestou byl prostě úspěch a taky jsem poskytl první rozhovor do kamery. I think I am falling in love. Nalepil jsem si do diáře kupón 2012/2013, což znamená jednu věc - jsem ve druhém ročníku! Nevím, jestli je větší dietní peklo mandlový Magnum nebo Kinder Bueno. Tak jsem si dal oboje. Mám poprvé svůj vlastní sloupek - jmenuje se po mně a jsem na něj hrozně pyšný. Masivní propagací kavárny Ema jsem dosáhl svého - odteď mám každou sedmou kávu zdarma. Pak jsem zjistil, že to tak mají všichni. Mám tajemství, ale nemůžu ho nikomu říct. Živlova historie mě dohání a já tak poznávám Mikeyho. Na chvíli se mi zastavilo srdce, ale pak jsme se začali hrozně bavit. Ocitám se v klubu Neone, který v Holešovicích existoval jen jedem měsíc a byla to bomba (Mezipatrová bomba). Živel slaví narozeniny a já vařím ostošest - víno teče proudem, vzducem létá krájená cibule a po kuchyni mi běhá malá krysa. (Možná byla vymyšlená.) Po všech těch krásných výstavách jsem viděl Křížka. A byl to děs. Naštěstí jsem pak zvládnul strhnout sestřičku na temnou stranu síly. A začala zase pít víno. A máme spolu fotku, kterou fotil číšník! Napsal jsem nejosobnější text, co jsem dokázal. Po několik následujících týdnů dostával zprávy, emaily a komentáře, které mi dokazují jediné - nejsme v tom sami. A taky, že to má cenu psát. Ondřej Liška mi nabídnul, že mě sveze. Ve svojí rikše Zelených. Boží. Poprvé jsem byl akupunktuře. A asi i naposled. Živel už ví moje tajemství. Zažívám esenci toho nejkrásnější podzimu na světě a shodou okolností zrovna uprostřed Mariánských lázní. Moje tajemství se ještě víc a víc prohlubuje. Pořádám what I call dinner party - všichni jsou nacpaní k prasknutí, což si vykládám jako masivní úspěch. "Mami, koukej, mam bebí.. Pekl jsem mandlové biscotti se šafránem a vanilkovým mascarpone přelité domácím karamelem a spálil jsem si ret." "A proč taky někdy nevaříš doma?" Moje babička upadla, ošklivě si poranila kyčel a náš svět se tak pomalu, ale jistě změnil. Pan fotograf mi radí, abych si koupil spíš padesátku, než seťák. Nebo tak nějak. Moc tomu nerozumím, ale kývám. Další fotograf se mě snaží poučit co a jak, ale zbytečně. Byl jsem ten nejhodnější na světě a tak vítám Jamieho - krásnější fotoaparát jsem nikdy neviděl. Můj mozek, moje duše tak otevírá dlouho neprobádané světy kreativity a já se konečně dostávám do svého živlu. "Mohl bys mi, prosím, přeložit do češtiny tyhle papíry?" a pak jen ukáže na letenku do Londýna. Pištím radostí. Odebírám se na západ Prahy, abych se potápěl 15 metrů pod hladinu. (Není to tak úplně pravda, ale baví mě to říkat.) Jeden z nejhorších pocitů je, když si musíš připustit, že někdy prostě nelze pomoct všem. Živel připravuje snídani do postele! Roztékám se blahem. Vidím Věc Makropulos a bylo to ještě lepší než minule. Jsem v LON-DÝ-NĚ! Beru Jamieho a fotím svoji první "velkou" věc. Všichni mě chválí, ale nevím, jestli to neříkají jen proto, že jsou tak skvělí. Ocitám se v dřevěné boudě v Drážďanech, přemítám o životě a je mi krásně. Venku zpívají ptáci. Slavím poslední hodiny tohoto roku s těmi, které mám rád, s těmi, kteří jsou důležití a bez kterých by to nebylo ono. 

Byl to krásný rok. Byl těžký, občas trochu moc, ale bez toho by to nebyla taková zábava. A asi bychom si toho tolik nevážili. Nechci být patetický, ale nemohl bých být vděčnější. 

A na konec zbývá říct jen jediné: 

děkuji.

Děkuji všem za účast na mém roce 2013. 

Doufám, že můj, tvůj, náš i váš rok 2014 bude ještě o fous lepší. 

Lukáš

Začít znovu

Náhle, znenadání jsme v tom sami. Ze dne na den je prázdno. Malé zvyklosti, běžné vtípky a drobná škádlení, pošťuchování a zlobení se, ale i jemné pohlazení nebo vlídné slovo. To všechno je pryč. Osoba, která dosud zaplňovala tolik místa ve vašem životě, je najednou pryč. A zbyla po ní propast, kterou nelze tak snadno zaplnit.

Vyrovnávání se s rozchodem je podobně složité jako vyrovnávání se se smrtí druhého člověka. Dokonce i v momentu, kdy jste vy sami iniciovali konec vašeho vztahu a věřili jste, že šlo o nejlepší možnou volbu, může být přijetí takového stavu ve vašem životě obtížné.

Elizabeth Kübler-Rossová vyvinula model vyrovnávání se se smrtí, poprvé publikovaný v knize O smrti a umírání v roce 1969. Původně byl určený personálu nemocnic a blízkým osobám umírajících, později platnost těchto fází rozšířila i na obecné ztráty (zaměstnání, svobody, vztahu); někdy se model dá použít i v rámci odvykací léčby.

Pokud víme, v jaké fázi se právě nacházíme, může nám to pomoci snáze se vyrovnat s aktuální situací. Pojďme si představit všech pět fází smutku. 

1. Popírání (denial): i když naše hlava ví, že vztah je už u konce, naše srdce tomu nechce uvěřit. Většinu dne strávíme představami, jak by to přece jen "mohlo" fungovat. V dnešní technické době do toho spadá i profesionální sledování a stíhání každého kroku, velmi snadno lze sklouznout do nočního posílání tklivých zpráv.
2. Hněv (anger). V této fázi má hlavní slovo vztek, agrese a hněv. Není úplně důležité, na koho je směřován – zlobíme se na expartnera (jak to mohl/a udělat?), na sebe (proč jsem to jen dopustil/a), na svoje okolí, které nám dává buď málo péče, nebo až moc, občas se do toho připlete i celý vesmír a jeho plán (proč se mi tohle všechno děje?). V této fázi je pro nás podstatné hledat na "ex" to špatné a hlásat do světa, proč to nefungovalo a jak jsme rádi, že jsme se té zátěže konečně zbavili.
3. Smlouvání (bargain): po výrazné expresivní fázi se jedinec vrací do zapření celé situace, smlouváním se snažíme obrátit celou situaci a najít jakoukoliv možnou cestu, jak se do vztahu vrátit – může to být změna zaměstnání, bydliště nebo rovnou naší osobnosti.
4. Deprese (depression): deprese, stejně jako hněv výše, se může projevovat různými způsoby: pocity únavy, nedostatkem energie, slzami na krajíčku, problémy se spánkem nebo naopak dlouhým vyspáváním. Může se také objevovat nadužívání alkoholu, drog, ale i přejídání jako náhražka "lásky". V této fázi se nejvíc rozmáhá jev beznaděje, pocitu, že všechno, co jste v tuto chvíli udělali, nemá smysl, a to, co uděláte, nic nezmění. Beznaděj bere člověku mnoho sil a energie, protože s námi svádí každý den zápas o vlastní důvod bytí.
5. Smíření (accceptance): konečně v této fázi jsme ochotni připustit, že je konec, a uzavřít se sebou mír. Tato fáze nepřichází náhle, vybírá si svůj čas. Smíření taky neznamená, že se vám vrátí růžové brýle – jde o přijetí současného stavu a probouzení ochoty pomalu se posouvat dál. Někdy se předchozí čtyři fáze mohou vzájemně promíchat, někdy se budou některé opakovat, důležité ale je nevzdávat se, byť to někdy vypadá, že se smíření nikdy nedostaví.

Tento model není ideální, neříká, kdy se jednotlivé fáze dostaví, a vlastně nám ani mnoho nepoví o tom, jak se dostat dál. Říká se, že sama autorka nesla své umírání velmi těžce a poslední chvíle strávila ve vzteku a nepochopení. Její model nám ale může nabídnout vzácný nadhled, že to, čím si zrovna procházíme, není nic ojedinělého, že jsme v tom všichni už jednou byli a musíme si tím projít.

Stejně jako Kübler-Rossová apelovala na rodinné příslušníky umírajících, dávám i já apel na okolí osoby po rozchodu. Jsou to totiž právě ti nejbližší, kteří nám dokážou pomoct svoji podporou a nadhledem, svým posouváním a přijímaním našeho stavu. Na druhou stranu, právě proto, že v tom nikdy nejsme sami, máme zodpovědnost za to, jak se s danou situací srovnáme. Dlužíme našemu okolí to staré já, to krásné a živé já, které se netrápí a které se směje. Nepracujeme na tom jen pro sebe sama.

Smyslem tohoto textu není přinést návod, jak se s rozchodem vyrovnat do sedmi dnů. Ani přinést "deset zaručených rad, jak se vykašlat na vašeho ex". Vlastně spíš naopak – připusťte si, že vaše situace je náročná, a připusťte si, že na ni máte nárok. Stejně jako máte nárok na všechen čas, který se vám zdá potřebný. Nikdo nemůže lépe posoudit, kdy je vhodný čas na další krok, než vy sami. Ale vězte, že ať se vám to zdá sebevíc nepřekonatelné, tím lepší pocit budete mít, až to všechno zvládnete.

Zkuste si hojení ran po rozchodu představit jako výšlap na nějakou pořádnou horu. Ze začátku možná ani nevidíme, kde je její vrchol a kolik času a námahy nám cesta nahoru vlastně zabere. První dny a týdny výšlapu jsou opravdu náročné, to, co se zdálo jako chvilková záležitost, se najednou táhne už druhý měsíc.

Někdy je důležité se umět v daném úseku zastavit a rozhlédnout se kolem sebe – vnímat, co všechno už máte za sebou, a těšit se z toho, jak krásný život vlastně je, i když nám do cesty staví takové překážky. Časem si možná uvědomíte, že se už nesoustředíte na cíl, ale užíváte si cestu nahoru. A v ten moment, zčistajasna, se vám to zjeví. Jste nahoře, dýcháte z plných plic, užíváte si ten krásný výhled, štiplavý vzduch na vašich tvářích a hlavně, hlavně tu svobodu.

Ostatně vím, o čem píšu, když popisuju svoje po-rozchodové bloudění jako náročný výlet na horu. Zpětně dokážu pojmenovat všechny fáze, dokázal bych i určit, kdy se opakovaly a proč jsem se do nich zase vrátil. V těchto dnech uplyne významné tříleté "výročí" té nemalé ztráty. A nebudu přehánět, když to v tuto chvíli s úsměvem na rtech nazvu peklem.

První rok jsem strávil v zoufalém sebe-zapření a nebyl jsem schopný nadhledu. Až po několika pokusech se k sobě vrátit mi došlo, že už to není možné, že tenhle rozbitý hrneček už prostě neslepíme. Snažil jsem se dostat dál, snažil jsem poznávat nové a nové lidi. Občas to na kratší dobu vyšlo, ale nebyl jsem ochotný připustit sám pro sebe jednu důležitou věc – být znovu šťastný. A když jsem před necelým rokem začal docházet na terapii, začala tahle nepoložená otázka v mojí hlavě rezonovat víc a víc.

Poslední půlrok si užívám onen výhled a štiplavý vzduch. Občas se zpětně podívám na cestičku, kterou jsem sám vyšlapal, a naplní mě obrovský pocit vděčnosti, protože lepší školou jsem zatím neprošel. Určitě nastanou i momenty, kdy si vzpomenu na to, co bylo dřív, to je úplně normální, ale uvědomil jsem si, jak strašně si vážím toho, že jsme se vůbec potkali, že si vážím toho, co máme za sebou a co jsme dokázali, a že právě proto tebe a sebe propouštím dál. Buďme šťastní.

P.S.: Nakonec mi moje "budoucí psycho-ego" nedá a neodpustím si jednu radu na závěr: ať se nacházíte v jakémkoliv stavu a cítíte, že si nevíte rady, prosím, vyhledejte odbornou pomoc. Někdy je průvodce na naší cestě to nejvzácnější, co můžeme mít. Ostatně ani Edmund Hillary to nezvládl sám.

LITERATURA:

Kübler-Ross, E. (1993). O smrti a umírání. (Vyd. 1, 251 s.) Turnov: Arica.
http://www.newyorker.com/arts/critics/atlarge/2010/02/01/100201crat_atlarge_orourke?currentPage=all

Proč číst

Ten věčný, místy až sisyfovský zápas o to, kdo z nás dvou zvítězí – na jedné straně já, unavený, víčka ztěžklá únavou, na druhé straně bojovník plný sil a elánu. Kolikrát jsem už řekl sám sobě, abych to vzdal a boj odložil na druhý den, ale moje zvědavost, můj chtíč mě vždycky ovládnou. Abych dočetl odstavec, abych dočetl stránku, abych dočetl kapitolu.

Jako dítě jsem dokázal strávit enormní množství času nad knihami. Ne vždycky se mi hodily ke studiu ve škole, ale každá jedna mi přinesla něco ze svého malého universa. Mohl jsem s nimi cestovat do vzdálených vesmírů, putovat s elfy a obry, objevovat skrytá místa nebo jen získávat podněty k zamyšlení. Dnes ke knihám uléhám už jen sporadicky. Staly se mými průvodci na cestě k lepšímu vzdělání a ke sdílení moudrosti, ale málokdy podněcují moji vlastní fantazii při stavění mrakodrapů od základů, jen zřídka mi umožní přemýšlet nad tváří mého hrdiny. Málokdy teď zažívám ten zvláštní a smutný pocit, když se na konci knihy musím loučit se svými hrdiny, protože víc stránek tam už prostě není.

Příznivý význam čtení si uvědomuje asi každý rodič, ale konečně máme i výsledky výzkumného bádání. Psychologové Raymond Mar z York University v Kanadě a Keith Oatley z University of Toronto přinesli výsledky studií z let 2006 a 2009. Zjistili, že lidé, kteří často čtou fiktivní příběhy, se zdají být lepšími v chápání druhých lidí, v empatii k nim a lépe se dokážou vžít do jejich pohledu na svět.

Další studie z roku 2010 přesunula střed zájmu na období dětství a prokázala, že čím víc příběhů děti přečetly, tím pronikavější byla jejich schopnost přisuzovat druhým lidem nějaký mentální stav. Dětem se tedy díky čtení zlepšily mentální modely záměrů jiných lidí. Nedávný výzkum odhalil, že "hluboké čtení" (deep reading) – pomalé, pohlcující, bohaté na smyslové detaily a komplexní v emocích – je výrazně odlišný zážitek od pouhého dekódování slov, které nastává při běžném čtení například na internetu. Studie se zabývaly tím, jaký vliv má na čtenáře literatura bohatá na krásný jazyk, literatura, která rozvíjí naši fantazii, literatura, která nás dojímá a podněcuje naše emoce, protože brnká na naše zkušenosti a prožitky. Co se tedy s námi při takovém čtení děje?

• Při hlubokém čtení a ponoření se do příběhu náš mozek zpracovává na detaily bohatý jazyk plný narážek, odkazů a metafor.
• Tvoří se přitom mentální reprezentace, které zpracovávají stejné oblasti v mozku jako v případě, že se jedná o scény z reálného života.
• Dalším nástrojem literatury, jak cvičit mozek, jsou emocionální stavy a morální dilemata.

Victor Nell ve své knize Ztraceni v knihách přirovnává hluboké čtení, které je ochráněno od rozptylování (třeba reklamou nebo odkazy v textu) a naladěno na jemné nuance jazyka, ke stavu podobnému hypnotickému transu. Nell zjistil, že čtenáři, kteří si knihu užívají, paradoxně ve svém čtení zpomalí. Kombinace rychlého dekódování slov a pomalého pokroku, beze spěchu, dává čtenářům čas nejen obohatit svůj svět novými "zážitky", ale zároveň jim dává možnost reflexe čteného s vlastními vzpomínkami či názory. Dává jim tak prostor, kde se vytváří vztah s postavami knihy, s příběhy, které vypráví, ale i s osobou autora, který nám předává svoje názory.

Pokud jste se přistihli, že vás čtení z monitoru, displeje vašeho mobilu a/nebo tabletu tolik nebaví, není se čemu divit. Čtení z těchto přístrojů prochází jinými strukturami, než když čteme text na papíru. Byť činnost nazýváme stejným názvem, hluboké čtení a čtení řízené, informační na webu, jsou odlišné – jak ve zkušenostech, které produkují, tak v kapacitách, které vytvářejí. Další a další studie potvrzují, že on-line čtení může být méně poutavé, pohlcující a méně uspokojivé.

Národní nadace pro gramotnost ve Velké Británii vydala výsledky velké studie, které se zúčastnilo přes 34 tisíc dětí (od 8 do 16 let). Studie uvádí, že 39 % dětí a dospívajících alespoň jednou denně použije elektronické zařízení pro čtení, ale pouze 28 % čte informace z papíru. U jedinců, kteří čtou elektronicky, se vyskytuje třikrát menší pravděpodobnost, že jim bude čtení příjemné, a více než třetina z nich neměla oblíbenou žádnou knihu.

Abychom pochopili, proč se zajímat o to, jak lidé čtou (spíš než o to, zda vůbec čtou), je dobré vědět něco o vývoji schopnosti číst. Jak říká Maryanne Vlk, ředitelka Centra pro čtení a zkoumání jazyka při Tufts University, lidé se se schopností číst nerodí. Na rozdíl od schopnosti porozumět mluvenému jazyku a reprodukovat ho, která se za normálních okolností vyvíjí zcela podle našeho genetického "programu", naučit se číst je individuální a těžce odpracovaná dovednost.

Pro čtení tak používáme struktury mozku, které by se jinak vyvinuly pro jiné účely a – stejně jako u každé jiné struktury – jejichž schopnosti se zlepšují s tím, jak často a jak kvalitně je používáme. Čtení, které je ryze pragmatické a účelové, tak sice zapojuje stejné struktury, ale využívá je jiným způsobem. Jiná kvalita se poté projeví i v budoucnosti.

A vlastně ani tak nejde o to, jestli čteme na mobilu nebo čtečce (protože i v takových případech můžeme zažívat výše popsané), ale jakým způsobem k textu přistupujeme, jakou náladou se obklopíme a co uděláme proto, abychom se nenechali rušit (okolím nebo třeba odkazy v textu). Pro mě osobně je to celkem jasná zpráva: vedle odborného textu je třeba najít si čas na to, abych zpomalil a pomalu i četl. Stejně tak jako jsem to dělal dřív – procestovat vzdálené vesmíry nebo se naopak vrátit zpět do historie. Prožívat nemyslitelné, navrhovat neviděné a žít nepoznané. Nedělám to totiž jen pro sebe, ale v důsledku i pro lidi ve svém okolí.

LITERATURA:

Mar, R. A., Oatley, K., Hirsh, J., dela Paz, J., & Peterson, J. B. (2006). Bookworms versus nerds: Exposure to fiction versus non-fiction, divergent associations with social ability, and the simulation of fictional social worlds. Journal Of Research In Personality, 40(5), 694-712. doi:10.1016/j.jrp.2005.08.002

Jak mít dobré vztahy

Lidé se mě často ptají, čím bych chtěl být, až budu opravdu velký. Dlouze se zamyslím, ale odpověď je už dlouho stejná: až budu velký, tak chci být ... spokojený. Až poslední dobou zjišťuji, jak velký oříšek jsem si před sebe postavil. Spokojenost má velmi širokou škálu faktorů, které ji ovlivňují. Navíc je velmi proměnlivá v rámci vývoje jedince. Toužíme po lepším zaměstnání a když ho dosáhneme, tak už už chceme víc.

Představte si sami sebe za 20 let - jaká je vaše představa ideálního já? Jak chcete, aby si vás lidi pamatovali?

Takže - jak mít dobré vztahy?

K tomu se ovšem dostaneme oklikou - pokusím se vám teď představit moji ideu toho, jak navazovat ty správné vztahy. Na prvním místě totiž není nikdo menší, než vy sami. Pokud chcete navazovat opravdu dobré vztahy, tak nesmíte opomenout nikoho menšího, než vás. Nastavte sami sobě zrcadlo a zkuste si zodpovědět: “Chtěl bych mít tuto osobu za kamaráda? Jak často bych ho tahal na kafe? Chtěl bych s ním někdy spolupracovat? Vyhýbám se mu?” Je to tvrdé, ale ta největší práce je na nás. Cesta k ideálnímu sebepojetí, ideálnímu vztahu s Já není snadná.

Podívejte se do toho zrcadla znovu a řekněte si, co k sobě opravdu cítíte. Je to vztah jako s vaším nejlepším kamarádem? Pokud je tento vztah ideální, tak vám gratuluji. Máte napůl vyhráno. Že není? Nedivím se. Máme tendenci nás samotné zanedbávat, posouvat na druhou třetí kolej. Co tam překáží vám? - moc práce? náročná škola? báječný partner? projekty, do kterých jste se zapojili? Nejlíp všechno naráz? Můžete namítnout, že je v pořádku, když nám záleží na našem okolí. Ano, je. Ale komu záleží na vás? Můžete se na pomoc někoho z okolí stoprocentně spolehnout? Jak bych mohl chtít dobré vztahy, když ten nejdůležitější je pro mě pořád podřadný?

Otevřel jsem téma, které je samo o sobě dost těžké. Já sám se tomu teprve učím. A občas udělám chybu, občas se mi něco povede. Ale snažím se. Proto moc dobře vím, že to jde a že půjde den ode dne líp. Malá exkurze z anatomie: zamračení zaměstná více než 40 mimických svalů. Úsměv je levnější - zhruba jen 17 svalů.

Co je jednoduší? Co má lepší výsledek?

Druhou část tvoří naše vztahy s okolím. Rád bych vám představil psychologický fenomén, tzv. Rosenthalův efekt. Poprvé ho popsal právě Robert Rosenthal po výzkumu, jak mohou přesvědčení a představy experimentátora ovlivnit chování respondentů. Nejdříve provedl výzkum na krysách, které učili procházet bludištěm a když se jeho hypotéza potvrdila, provedl podobný výzkum i na dětech. V roce 1968 si vybral jednu třídu na základní škole v Americe. Nejdříve na dětech provedli inteligenční test a poté učitelům dali seznam žáků, kteří z něj vyšli jako velmi nadaní. Za rok se badatelé na školu vrátili a zjistili, že právě tyto děti si výrazně zlepšily svůj prospěch a patří tak mezi nejlepší žáky. V čem je háček? Rosenthal vybral “nadané” děti na základě náhody, výsledky z testů neměli tak vliv na výsledný prospěch. Co hrálo tedy roli? Očekávání učitelů o nadprůměrných výsledcích.

Někdy se můžete setkat i s označením Pygmalion efekt, podle slavné komedie G.B. Shawa, ve které očekávání Henryho Higginse opravdu dokázalo změnit Lízu Doolittlovou na vznešenou dámu.

Rosenthal popisuje tento fenomén jako sebenaplňující proroctví, neboli prostým předpovězením toho, že se něco stane, způsobíme, že výsledky budou odpovídat našemu očekávání. To, čemu věříme, náš mozek zařídí.

Rád bych ještě zmínil jeden fenomén, kterým se dnes psychologové zabývají a který v sobě rovněž zahrnuje sílu vůle. Jde o placebo efekt. Dnes již víme, že modrá tabletka je lepší na spaní než červená. Žlutá je nejlepší pro antidepresiva, zelené tablety uklidňují a bílé zklidní trávicí obtíže. Podávejte čtyřikrát denně a výsledek je zaručen. Co se tedy v našem mozku děje? V 90. letech neurovědec Fabrizzio Benedetti zjistil, že mozek očekává změnu ve chvíli, kdy pacient dostává léky. V ten moment začne mozek produkovat množství látek tišící bolest. Jen na základě tablety cukru. Jako placebo ale může fungovat i prostředí nemocnice nebo osoba lékaře. Jde o určitou formu auto-sugesce. To, čemu věříme, náš mozek zařídí.

Co má Rosenthalův efekt společného s kousky cukru? V obou případech hraje hlavní roli náš mozek a principy na kterých funguje. V obou případech stačí věřit tomu, co děláme a vidět v tom smysl.

Věřte v to nejlepší a váš mozek bude mít tendenci to splnit.

Abych se dostal k tomu, proč tu dnes jsme - jak využít poznatky psychologie k tomu, abychom měli o kousek lepší knihovny? Jak souvisí zrcadlo, Rosenthal, obarvený cukr a knihovny? Zkuste pracovat na atmosféře kolem sebe a vytvořit takové prostředí, ve kterém byste se vy sami cítili dobře. Vytvořte - alespoň ve své hlavě - prostor, kam byste se chtěli vrátit, kde by vám bylo příjemně. A pokud v žádné knihovně zrovna teď nepracujete, nevadí - zkuste se zastavit ve svojí oblíbené knihovně a pomoct jim v jejich úsilí. Zkuste se chovat tak, jak byste si to jako zaměstnanec představoval od ostatních.

Není to jednoduché. Jak řekl můj oblíbený myslitel Samtyang: Snadná řešení jsou pro člověka pohodlná, ale skutečného naplnění dosáhneme pouze tehdy, jsme-li na sebe nároční. 

Text přednášky, které proběhla v rámci Knihovnického Barcampu 10. dubna 2013.

Iluze bytí

Byl to obzvlášť pěkný den. Sluníčko svítilo, vanul příjemně svěží vítr a já měl po dlouhé době upřímný úsměv na rtech. Kráčel jsem ulicemi Prahy a užíval si začátek jara. Těšil jsem se na setkání se svou známou, protože jsem měl touhu sdílet svoje aktuální štěstí.

Strávil jsem několik minut monologem, kdy jsem mluvil o tom, jak krásný život teď vedu - jak se mi daří ve škole, jak mě baví být součástí toho celého, jak se mi daří v práci, jak dobře se mi vede a moje projekty se dobře rozbíhají, jak dobře navazuji nové vztahy, jak se mi daří dosahovat toho, o co mám opravdový zájem. Měl jsem čistou radost, přesně podle úsloví “sdílená radost - dvojnásobná radost”. Moje známá se však na chvíli zamyslela a velmi zlehka prohodila: “A kde je tvůj opravdový život? Kdybych ti vzala práci a školu, co by ti zbylo?” Na chvíli jsem se zamyslel, nedávalo mi to smysl. Já přeci jsem šťastný, já přeci mám život.

Potom ale udeřilo a mně to došlo. Byla to pravda. Žil jsem, to ano. Ale styl mého života nebyl přesně takový, jaký bych si přál, jaký bych si zpětně představoval. Měl jsem kolem sebe spoustu dobrého, ale už jsem zapomněl užívat si to. Zasvětil jsem svoje bytí růstu a shonu a rychlosti tak, že jsem úplně zapomněl, kde je opravdový základ života. Pro samou radost a kvítí, jsem neviděl to podstatné. Tak úpěnlivě jsem si představoval sám sebe jako vzrostlý strom, že jsem zapomněl pečovat o tu rostlinku, kterou jsem teď. Otázky zaplavily celé moje tělo: Bylo to pro mě tak jednoduší? Nebo jsem podstatu neviděl proto, že jsem nechtěl? Snažil jsem se tou iluzí nahradit něco, co jsem už dlouho neměl? A jak to teď napravím?

Čím hlouběji jsem pronikal do svých myšlenek, tím spíš jsem se točil ve spirále a odpovědi nepřicházely. Cítil jsem ztracený jako už dlouho. Škola vlastně tak báječná není, v práci se mi až tolik nedaří, ve vztazích to kvůli nedostatku času skřípe a chatrné zdraví mi brání dosahovat věcí naplno. Někde v dálce jsem zaslechl zvuk dopadajícího zrcadla. Spadlo už kdysi dávno, když jsem se nechtěl dívat na sebe a brát ohledy na svoje nitro, ale jeho ozvěnu jsem slyšel až teď. 

Kdy jsem s tím začal? Kdy přesně jsem přestal naslouchat svému Já, svému nitru a kdy jsem přestal dělat to, co opravdu cítím jako správné a začal s tím, co se mi hodí? Potom mě napadla paralela, kterou jsem poprvé slyšel u svého oblíbeného terapeuta Paula Westona. S pravdou se to má jako s nošením brýlí.

Já osobně často brýle nenosím, zvykl jsem si, že před sebe nevidím tak daleko a svým způsobem mi to vyhovuje. Líbí se mi žít ve světě, kde jsou věci napohled měkké a příjemné. Když si totiž brýle nasadím, tak je svět až moc ostrý, až moc reálný, až moc opravdový. A to je přesně to, co se mi stalo - někdo mi nasadil brýle, někdo sfoukl všechnu mlhu a já teď vidím až na kost. A není to příjemný pohled. 

Vsadil jsem tolik karet na svoji budoucnost, na svou kariéru, na to, abych se o sebe a o druhé dokázal dostatečně postarat, že jsem nevsadil nic na přítomnost. Přestal jsem žít tady a teď a vnímal přítomnost jen jako kluzkou hranici mezi minulostí, ve které jsem s oblibou utápěl a budoucností, ve které jsem zase velmi rád žil. Nevnímal jsem signály zvenčí jen proto, že jsem neměl čas, bylo jednoduší najít výmluvu, proč něco neudělat, než najít důvod a řešení daného problému. A nutno podotknout, že signálů bylo hodně. Moje vlastní tělo už boj se mnou samým vzdalo a nechalo se vláčet jako vlajka ve větru. Objevily se malé trhlinky, drobná zranění, kdy mi tělo ukazovalo, jak nesnesitelné je bytí se mnou. 

Strávil jsem několik dní v této temnotě, zatímco jsem se navenek tvářil, že se nic neděje. Bylo to tak přeci jednoduší. Čekal jsem na setkání, které by mě vytáhlo zpět na světlo, jako na smilování. Uvědomil jsem si, že tu pomocnou ruku musím sobě natáhnout jen já sám. Došlo mi, že tato lekce má svoje opodstatnění a že musím opravdu začít se změnami, abych neskončil ještě hůř.

A tak jsem jednoho dne procitl. Ještě to nebylo dokonalé, ale už se to blížilo běžným dnům. Svět začínal nabírat dobře známých obrysů a já se konečně cítil v bezpečí. Začal jsem s uvědoměním, že to byl dobrý začátek a že jsem za to vděčný.

Zjistil jsem pravou povahu věcí - věci a jevy totiž nemají vlastnosti. Tím pádem jsem je mohl přestat posuzovat a porovnávat. Uvedu příklad: ráno není dobré nebo špatné. Rána prostě jsou. Někde se zjeví a po chvíli zase zmizí. Zanechají za sebou matné stopy, ale někdy se vypaří, aniž bychom o nich věděli. Ale nedává jim to možnost získávat kvalitu vlastností. Ráno může být chladné, ale to záleží jen na na tom, jak jsme oblečení. Ráno může být uspěchané, ale to se odvíjí jen od naší přípravy z předchozího dne. 

A takhle nějak je to se vším - věci prostě jsou, věci nemají tendenci přebírat vlastnosti. Ty jim totiž přisuzujeme jen my sami. Stejně tak život plyne. Ať se snažíme sebevíc, nezpomalíme ho ani o kousek a přesto je takový, jak se nám právě v tuto chvíli zdá. Někdy je těžké uvěřit tomu, že bychom mohli prožívat opravdu krásný a šťastný život, ale je to jen naše schopnost vnímat to správné a to důležité. Někdy je obrovská zkušenost a nesmírné bohatství prožít si jednu malou tmu. Protože bez tmy bychom neznali krásu světla. Bez noci bychom si necenili možností dne. 

Neříkám, abyste se vyvarovali všech iluzí a pádů. Vlastně spíš naopak - ceňte si jich, poděkujte jim a nechte je, aby vás posilnili na vaší cestě dál. 

P.S.: Heleno, děkuji Vám. Bez Vás bych to nezvládl.

Můj rok 2012

Na začátek jedno klišé: je zvláštní, že nám připadá, jak se náš život vůbec nemění, ale když se ohlédneme zpět, tak ty rozdíly vidíme. A já se ohlížím za neuvěřitelně bohatým, úspěšným, ale i velmi náročným rokem. Už to nejsou jen radosti, které bych rád sdílel. Život není jen jednostranný.

Otvírám diář na první straně, můžeme začít.

Vydržel jsem to a ani tentokrát si nedal žádná předsevzetí, byť k tomu spousta věcí vybízela. Začal jsem s přípravou hned 2. a hned mi to tak pěkně šlo. Objevil jsem techniku Pomodoro, napsal o ní článek a do teď mi pomáhá při studiu. Moje nadšení do plavání nezná mezí. Fakt, že mám skvělý život - i přes ta malá bolístka mě baví žít. Čistá radost z jednoduchého drbání. Další den otevřených dveří na FF UK. Další, na který jsem nešel. Objev skvělého místa se skvělými lidmi - kavárna Vesmírna. Nadšení, když jsem vrátil zapomenutý zámek a za odměnu jsem jeden dostal, zrovna když jsem ztratil svůj. Zase pomáhám neziskovkám. Zažil jsem svoji první kocovinu. A ne, nebyla příjemná. Byla štiplavá, měla nepříjemný hlas a bušila mi do hlavy. Rodiče mě nepřestávají podporovat ani po takové době. Ten hlasitý smích ve vlaku, když jsem si začal na rukách počítat kaňky od inkoustu. Občas není potřeba nic speciálního, aby člověk prožil fajn den. Jít a dýchat čerstvý vzduch. I přes fakt, že se nám nepovedlo vrátit se k sobě, tak jsem pořád neuvěřitelně vděčný. Založení tradice MacCinema, která mi vydržela jen dvě promítání. Vstřícnost na úřadech k hlupákovi, kterému vypadla z bundy peněženka. Ten zvláštní pocit, že možná trochu neexistujete - kdo o vás ví, když nemáte doklad o svojí osobě? Dostal jsem lišku. A objetí, když jsem ho nejvíc potřeboval. Hanebný pancharti až do dvou do rána. Life is simple. Pravda bolí, ale bolest osvobozuje. A svoboda je vlastně hrozně fajn, ne? Pravda totiž vůbec není nesnesitelná - nesnesitelnou ji dělá až naše neschopnost ji přijmout. Je to zvláštně krásný, když vám někdo řekne, že děláte svou práci dobře. Protože následovat znamení je jednoduší, než jít proti proudu. Radost z pocitu, že jsem konečně (čti: napopáté) dočetl tu knihu. Pro některý okamžiky je věčnost moc krátká doba. Zvláštní pocit déjà vu při kávě nad Národní třídou. Ten pocit, když se vám nechce odejít. Že jsem konečně neměl potřebu nic dokazovat a užil jsem si to. Objevují se další lidé, kteří oceňují mojí práci. Náhodně nalezená stravenka mi ulehčila výběr oběda (díky, mami). Na dva týdny jsem zapomněl na starosti, na dva týdny jsem nemyslel na nic a nikoho jiného. Na dva týdny jsem neznal hlad, únavu nebo strach. A i když to skončilo dřív, než bych čekal, tak to pořád stálo za to. Jak miluju práci s dětmi mi došlo až po prohlášení "no přece Angloni a Irlové". Přátelství je zlato, které přežije všechny vztahy, rozchody, maturity nebo vzdálenosti. Pečuj o něj. Po mojí půlhodinové přednášce o Rh-inkompatibilitě novorozenců a fagocytóze neutrofilním granulocytem se moje maminka usmála a řekla: "A nemohl by sis uklidit pokoj?" Když si připadáš prázdný, musíš otevřít svoje srdce, ať se jím může prohánět vítr. Zjištění, že bychom neměli zatracovat jakoukoliv práci se seniory - je v nich větší potenciál, než bychom si chtěli připustit. Dostal jsem slevu 2 Kč! Že mám tak skvělou rodinu a skvělé přátele. Prožívat dobro je skvělý. Sdílet ho je ještě lepší. Ale učit prožívat ho je snad to nejlepší. Že jsem měl jeden telefonát a dvě hodiny na to jsem byl na cestě do Brna. A jak mi to pomohlo. (díky, Miško). Přestal jsem odkládat neodkladné a udělal si další výlet - do Českého Krumlova - a strávil den jen sám se sebou. Napsat paměťový test na 80% je v mém věku celkem slušný výsledek. Setkání, které začne větou "Ty si zhubnul?" je jednoznačně odsouzeno k úspěchu. Prožívat dobro je skvělý. Sdílet ho je ještě lepší. Ale učit prožívat ho je snad to nejlepší. Že jsem konečně viděl Ólafura naživo. A že to bylo krásný. (díky, Eliško) Že jsem potkal Dagmar Havlovou. "Bože, vy se krásněte smějete. To je jako když přijde sluníčko!" a tak jsem poprvé potkal tu nejlepší koučku na světě. (nekončící díky, Blážo) Pochovala od samotné docentky, vedoucí katedry. Ten smích ve vlaku, který skončil zalehnutím ucha. Ten pocit, když dostanete něco, co jste nikdy nechtěli, ale nakonec zjistíte, že je to prostě boží. (díky, Xperia) Že si na moje narozeniny vzpomněla snad půlka světa. Konečně se naše cesty zkřížily - a byl to pokec na úrovni, viď Jaroši? Ta nejlepší spolupráce jako asistent sociální pracovnice (díky, Martino) Už vím, jak se cítí modelky - celý den v hledáčku fotoaparátu, ale hlavně jsme se konečně poznali (díky, Jakube) Co když se neměním, co když se nevyvíjím, co když jsem předvídatelný? Co když jsem odsouzen dělat ty samé chyby pořád dokola? Další nekončící díky patří Instagramu, díky kterému jsem poznal neuvěřitelné lidi. Začal jsem vnímat hodnotu ticha a klidu, částečně i proto, že jsem přestal slyšet na jedno ucho. O týden později na druhé. A hlavně svoji housenkovou sestřičku (díky díky díky, Lado!) Týden v Londýně: bylo chladno, deštivo, bydleli jsme úplně na kraji města, měl jsem s sebou svoje nejmíň pohodlný boty, viděl jsem tebe úplně všude, ale i tak... Prostě Londýn. (díky, Ilono a Jardo, vážně) Začal jsem se víc dívat kolem sebe a zjistil, že je to všude stejně krásný. Jen mimo svoje bydliště si toho všímáme víc. Tak jsem začal fotit domy. A kachny. A květiny, psy, stromy, nebe, západy slunce a všechno možný. Viděl jsem Woodkida naživo! A poznal jsem pana Music Towna. Pozdrav od knihovníků i mimo areál Klementina. A taky jsem se rozhodl štěstí nehledat, ale konečně ho začít vidět. Je totiž všude kolem. (díky Martine) Vím, že ve svém životě mohu konat zázraky. Jen začít věřit. Překonal jsem svůj strach a úplně sám si šel nechat propíchnout oba ušní bubínky. "Jestli umřu, tak tě zabiju." Mám fajn kamarády. A dostal pochvalu od doktora. A zvládnul to. Že začínám dostávat neuvěřitelnou zpětnou vazbu na moji práci. Jednoho červnové odpoledne jsem si skočil na Jana Palacha, pozoroval Pražský hrad a slunce a déšť a potom dostal z testů 37 bodů. Skvělý bulharsko-anglicko-česko-pražský týden (thank you, Dobs). Jednoho červnové ráno jsem si na sebe vzal oblek a pár hodin na to jsem byl přijat ke studiu psychologie na FF UK. Počkat - JÁ BYL PŘIJAT! Moje radost neznala mezí. Jestli někdy, tak tehdy jsem byl středem vesmíru. A celý vesmír mi přišel gratulovat. A taky to znamenalo, že si konečně můžu oholit hlavu. Nesmírná úleva. To parádní odpoledne, kdy jsme jedli muffiny, cupcaky a fotili se vzájemně na nábřeží. Že jsem se rozhodl všechno v Praze nechat a odjet na dva týdny do Itálie. A že i přes fakt, že mě tam dohnaly všechny problémy, které jsem do té doby nevyřešil, tak to byla moje nejlepší dovolená, jakou jsem zatím zažil. (děkuju, mami a tati, děkuju) Všichni hledáme víc, než můžeme mít. A odtud pramení náš smutek. Taky jsem tam nafotil svůj první analog. A povedl se! A jsou z toho krásný fotky. A parádní samospoušť. Vyjednal jsem si slevu na tašku od Calvina. A že jsem pozval svoji maminku na kafe do Lamborghini. A zaplatil svůj nejdražší dort v životě. Poznal jsem Emanuelovu restauraci. Jen tam nebyl osobně. Je to tak - v moment, kdy se věc stala užitečnou, naučila nás něco nové a potřebné, stává se nepotřebnou. Že jsem měl to nejlepší rande pod sluncem. A že jsem na něm byl sám. Že jsem se možná trochu zbláznil a v jeden ujel na kole 50 km a dalších 10km uběhl. Neměl bys v sobě popírat to, co je ti vlastní jen proto, že to tak líp vypadá. Že jeden malý tweet znamenal spolupráci s Mítvšehotovo.cz (díky, Lukáši) Jednou jsem si takhle šel zaběhat a vrátil se až po hodině a půl a patnácti kilometrech na kontě. Dostávám úžasnou zpětnou vazbu na skupinové terapii - ty momenty, kdy se vzpomenu, jak bláznivě miluju svůj život. Že jsem šel sám do kina. S dalšími dvaceti dětmi. Je smutné, že mi nejvíc pomohli lidé, kteří se to nikdy nedozví. Ptáci zpívají, město šumí. V dálce projel vlak. Nedýchám. První sraz s budoucími spolužáky - strach se ukázal jako nepatřičný. Ten den, kdy jsem si koupil naráz 13 knih. Výlet za koňmi do Xaverova. Na kole. Moje malé velké poprvé - šlapadla na Vltavě. Třeba to, co právě prožíváme, není vůbec málo. Veřejná lekce jógy na Kampě (díky, Andrejko) Další singleness výlet - na Divokou Šárku. Bolestivé vzpomínky všude. Dočetl jsem Alchymistu v zahradách letohrádku Belveder. Neexistuje žádná věc jako náhoda. Změny přicházejí pomalu, jakoby samozřejmě.. Nebudí údiv. Na dva dny jsem šéfoval Music Townu. A bylo to parádní! Uběhl jsem Nike Run Prague 2012 - v dešti a s krvavou patou. Dostal jsem pozvání jet do Bratislavy. V deset hodin večer. A já fakt jel. A i přes všechno smutný, co bylo kolem, tak to bylo krásné odpoledne (ďakujem, Soňa). Natáčel jsem reklamu obličejové gymnastiky. Podával míče, bavil se a žertoval s Emou Tekely. A pil nealkoholický šampus s Caesarem. (díky, Davide) Každý dobrý den začíná pořádným ranním zatrsáním. Vědecky prokázáno. Každý den se učíme něco nového. Často třeba jen to, že co jsme se naučili včera, nebyla pravda. Úspěšně jsem se zapsal ke studiu na FF UK. Začneš o věcech přemýšlet jinak, když se zbavíš strachu, že o ně přijdeš. Poslední den výstavy jsem viděl skvělého Typlta a Špaňhela. Co vyzařuješ, to přitahuješ. Odjezd na Albeř - obavy byly nepatřičné. Poznal jsem desítky skvělých lidí, desítky úžasných příběhů. Kdy dostaneš příležitost dostat se k magnetické rezonanci a dokonce tím někomu prospět? A kdy si necháš dobrovolně napatlat na hlavu asi kilo gelu, aby ti mohla celá hlava probíjet?  Stal jsem se součástí výzkumu obsedantně-kompulzivní poruchy. Kdy naposledy jste udělali něco jinak? Nechali se vést pocitem a prostě si udelali den bez pochyb a stresu? Jeden skromný e-mail a začala spolupráce s Psychologie.cz. Levné zmrzliny, pálivé nudle, poškrábané ruce - návštěva u Terezy. Vstávat po pěti hodinách spánku: 100 dní života. Čekat na vlak ve 3 stupních: 190Kč za teplejší ponožky. Pozorovat při snídani východ slunce: k nezaplacení. Moje texty získávají (pro mě) neuvěřitelně kladné reakce. Ten pocit, když si hmatatelně jdu za svým snem. Radost, když jsem v jeden den byl na titulce jako tip od čtenářů a tip od redakce. Víkend s DesignBlokem. Nápad zorganizovat vlastní workshop. Ztrácím se ve snu, kapky dopadají na okno. Jemně ťukají na sklo a pomalu vrací mě zpátky. Probouzím se. Je sobota. Třináct hodin ve škole a pořád je to málo. V duchu tančím. Myslel jsem si, že to bude stačit, ale nestačilo. Vděčnost za moje spolužáky - jste boží. Moje skromné oslavy dvou let, co jsem single. Koncert Ólafura podruhé. Husí kůže všude. Přijetí do kurzu seberozvoje od doktorky Junkové. Prostě skvělá škola. Posunul jsem měřítko pro nejlepší knihovnice světa - potom, co jsem poznal Knihovnu psychologie v Celetné. Nejlepší prohlídka Hradce Králové pod sluncem. Kulturní a lehce ovíněný večer v Rudolfinu (díky, Báro) Miluju to tu (#cuni). Naplno se rozvinuly moje spánkové poruchy. První zkouška za mnou - a za jedna. Neuvěřitelné zklamání nad mou nejoblíbenější kavárnou v Praze, velká škoda. Ten nejlepší experiment pod sluncem (že jo, Adél a Zuzko?) Focení racků při západu slunce. Bez chyb by se můj život neposouval dál. Další zpětná vazba, nechápu kde to ty lidi berou. Můj a jen můj workshop koučování - neuvěřitelné děkuji všem účastníkům, přednášejícím, fakultě, viceprezidentce a vůbec všem. Některé myšlenky využiješ až tehdy, když znáš jiné. Trochu jako puzzle. Akce "dobré ploty dělají dobré sousedy" dopadla na výbornou. A konečně klid a odpočinek. A Vánoce: čím jsem starší, tím víc si uvědomuju hodnotu toho, že se u stolu pořád scházíme všichni. Že jsem poslechl tužby svého vnitřního dítěte a koupil si Lego. A pak ještě jedno. A další dostal od rodičů.

Teď sedím u počítače, je poslední den tohoto roku. Přemítám, co všechno se mi událo, stalo, co mě rozesmálo, co mi ublížilo. Na spoustu věcí jsem zapomněl a ani to tolik nevadí. A byl to krásný rok. Spoustu věcí jsem získal, velkou spoustu ztratil. Poznal desítky úžasných lidí, stovky příběhů. Minuty, kdy jsem nedýchal. Hodiny, které uběhly jako lusknutí prstů. Dny, kdy se nehýbalo vůbec nic. Rok, kdy jsem víc než kdy jindy zjistil, co všechno dokážu, co všechno ustojím, jak moc se dokážu vyvíjet. A zjištění, že jsem na správné cestě.

A vlastně na konec zbývá říct jen jediné: 
děkuji.

Děkuji všem za účast na mém roce 2012. 

Doufám, že můj, tvůj, náš i váš rok 2013 bude ještě o fous lepší. 

Lukáš